ADS ČVUT

Svatý Jan u Sedlčan 1997

Bylo docela pěkné páteční odpoledne, když první skupinka svatojánských poutníků se mnou vyjížděla z parkoviště před Studentským domem na podzimní víkend ve Sv. Janu u Sedlčan. A poněvadž jsem se tam byl čtrnáct dní před tím podívat, věděl jsem, co nás čeká. Pohodlně zařízená fara, ve které mě především nadchla nově postavená pec, která jakoby vypadla z nějaké pohádky, veliké piano, stodola zařízená na ping-pong a především překrásná příroda. A klid, který všichni tolik potřebujeme. Prostě idylka. A to jsem ještě zdaleka netušil, co nás o tomto víkendu čeká.

Cesta byla krásná, slunce svítilo a venku jakoby se místo podzimu probouzelo jaro. Kdo z vás nezatápí doma od klávesnice, ale má zkušenosti s nefalšovaným topením, asi tuší, co se nám přihodilo. Na faře byla totiž příšerná zima, zatímco venku na krátký rukáv. Než se Pavlovi a Honzovi podařilo zatopit, vypadalo to, že na faře hoří. Mračna dýmu se valila okny i dveřmi ven a my uprostřed toho. Pavel začal říkat něco o otravě oxidem uhelnatým a mě z toho běhal mráz po zádech. Ale naštěstí jsme první překážku úspěšně překonali, takže do večera už nebylo skoro nic cítit, zato bylo uvnitř krásné teploučko. Kolem šesté přijela další skupinka, reprezentovaná panem magistrem a jeho Markétou. Spolu s Vítkem, Martinou a Tomášem, které jsem večer přivezl z Kamýku od autobusu, to byli poslední normálně se dopravivší lidé.

Hlavní události pátečního večera nás ale ještě teprve čekaly. Tou první bylo hledání signálu. Pokud přemýšlíte jakého, tak mohu prozradit, že šlo o signál GSM společnosti Radiomobil. Potřebovali jsme nutně volat, leč široko daleko nic. Vůbec nic. Však také na mapce pokrytí je tahle lokalita bohužel beznadějně bílá. A tak jsme zkoušeli všechno možné. Staré české přísloví říká, že když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší. A že to stále platí, jsme se přesvědčili i my. Ta pomoc přišla jako odpověď na moji úpěnlivou prosbu, kterou jsem vysílal k nebesům před starým křížem, stojícím před kostelem. Potom, zcela přesvědčen o úspěšnosti své modlitby, jsem Tomáše vyzval, abychom znovu hledali signál. K údivu všech to byl právě malý plácek před křížem, kde byl signál vynikající.

K úplnému štěstí nám ale chyběl Martin, Jirka a Dan. Naposled byl první z nich spatřen na smíchovském nádraží okolo čtvrté hodiny, čekaje na Jirku. Prý pojedou posledním autobusem do Sedlčan okolo šesté. Takže v Sedlčanech by byli okolo půl osmé. Po osmé jsme se s Tomášem rozhodli, vyzbrojeni nejmodernější komunikační technikou, jim jet do Sedlčan naproti. Mysleli jsme totiž, že vědí, po které silnici jít. A nebyla to zrovna legrace, poněvadž do Sv. Jana je to rovných patnáct kilometrů. Leč naši milí hoši nikde.

Když už se blížila půlnoc, docela jsme se o ně báli. Přesně o půlnoci ale kdosi zaťukal na okénko a konečně jsme byli komplet. Po chvíli vyprávění jsme pochopili, že tenhle večer byla Boží pomoc nám všem opravdu blízko. Oni totiž vůbec netušili, kde Sv. Jan je. Neměli mapu, neznali cestu, jen věděli, že je to někde u Sedlčan. Pustili se lesem, ptali se nějakých lidí. Cesta jim trvala téměř pět hodin, když už to chtěli vzdát a počkat do rána. Když tu najednou před sebou uviděli na silnici ceduli Sv. Jan.

O tom, že na takové faře může být i pořádné strašidlo, asi nikdo nepochybuje. Zvláště, když někteří hoši pochopí, jak to děvčata berou vážně. Ale ruku na srdce? Vy byste se po půlnoci nebáli divného šramocení na půdě, kroků nad vámi nebo tajemného vrzání dveří? A když pak ještě do toho všeho musíte vylézt ze spacáku a vydat se temnou chodbou na WC, které vám připadá nekonečně daleko? Chtěl bych vás vidět!

Po krásném pátku a po strašidelné noci nadešla sobota. Ani krásná, ani strašidelná. Jedním slovem prostě hrozná. Mlha, tma a jemný déšť, který stále sílil. Vydali jsme se sice na výlet, ale promoklí jsme se asi po hodině cesty vrátili. Někteří toužili po romantické hospodě v sousední vesnici, ale ani ta jim nebyla dopřána. A tak po vydatném a dobrém obědě, za který jsme vděčili Martině a Markétě, se celé odpoledne hrál pimpongový turnaj. Některé fotografie vám nabízíme, některé neprošly mou cenzurou... Celkovým vítězem turnaje se stal nakonec Tomáš, přezdívaný Mobil.

Večer jsme povídali zas dlouho do noci, zvlášť, když Markéta tak krásně hrála na piáno. Tentokrát strašidla dala pokoj, poněvadž byla zjevně unavena. A my jsme šli prospat poslední svatojánskou noc.

Jak se dalo čekat, v neděli se vylouplo sluníčko, ale k naší škodolibé radosti dlouho nevydrželo. Odpoledne - opět po vynikajícím obědě, jsme se po skupinkách rozjížděli. Nevím jak koho, ale nás čekalo večer v Praze poslední velké znamení. Jelo nás v autě pět, cesta opět uběhla, byť se všude válela mlha a krásný podzim byl asi definitivně u konce. Nešlo už ničemu zabránit, když jsem na Smíchově vjížděl do ulice, označené nově a zcela nezvykle zákazem vjezdu. Kluci se báli, když jsme projížděli okolo policejních aut a policistů, vybírajících od motoristů asi tučné pokuty. Proč nás nezastavili, když jsem se jim ještě musel vyhýbat, to netuším. Nebo asi tuším, ale konec už nechám na každém z vás. Prostě svatojánský víkend stál za to a všichni už se těšíme, až se tam na jaře vydáme znovu. Třeba tam zas najdeme signál, kterého je nám zvláště teď tolik zapotřebí.

Svatý Jan u Sedlčan, celkový pohled

Jirka a Tomáš hrají o "drobné"

Večeře

Sobotní ping-pongový turnaj, Pavel vysvětluje pravidla

Pan senátor vyřizuje něco neodkladného