Vánoce na srubu 1997

Venku to vypadá, jakoby právě začínalo jaro. Je sice polovina prosince a advent se přehupuje do své poslední třetiny, ale počasí jako by to vůbec nezajímalo. Je teplo a sluníčko, kterého si ale spíš užijeme až při odjezdu, se střídá s deštěm. Ten je sice nepříjemný, zvláště když vás doprovází na dlouhé zpáteční cestě na vlak, ale co se dá dělat. A nepříjemné je také bahno, které pokrývá celou lesní příjezdovou cestu ke srubu a vadí nejen nám, ale především autům. Občas cestou k potoku někdo z nás uklouzne, ale nikdo si s tím problémy nedělá. Vždyť jsme přijeli prožít společné Vánoce na srubu a nic nám je nemůže pokazit.

A taky nám je nic nepokazilo. Bylo nás celkem asi pětadvacet a to už je slušný počet lidí na to, abych jejich hodnocení bylo objektivní. A všichni se shodli na tom, že tato klubová akce byla jedna z nejhezčích.

A co o ní napsat? Bylo by toho mnoho, ale kdo to neprožil, stejně mu to nic neřekne. A tak se omezím na holé konstatování faktů, doplněné několika fotografiemi. V pátek jsme se postupně sjížděli, i když posledním se podařilo dorazit až v sobotu večer. Nevadí, to hlavní je stejně čekalo. Sobota byla, jak jsem už napsal, skoro celá ve znamení deště. Ale většina z nás pilně připravovala Štědrý večer. Nejprve pořádný nákup, jak už to začíná v klubu být tradičním zvykem. Jídla je tolik, že se musí nakonec každému direktivně přidělit, co si vezme domů. A věřte, že toho není málo. Ale to jsem odbočil. Po jednodušším obědě se všechny naše síly soustředily na večer. Karel nám dovezl stromeček, Zuzka se tradičně jala organizace výroby ekologických ozdob (sláma, jablíčka ap.) a podařilo se jí do ní zapojit několik nadšenců. Sbor, představovaný Jirkou a všemi děvčaty z klubu, nacvičoval písně na půlnoční mši sv. Největším hitem jejich repertoáru se stala jako obvykle překrásná vánoční píseň Adeste fideles. Zpívala se latinsky a já jsem ji musel překládat. A jako obvykle jsem se zase doma nepřipravil...

Martina měla na starosti večeři. Z finančních důvodů nám štědrovečerního kapra musely nahradit rybí prsty. Bylo nás přece jenom dost ... A také jsme vyráběli salát. A Zuzka také překrásně nazdobila stůl. Nechyběly vánočky, ovoce, svíce, chvojí. V rohu srubu stál stromeček, pod ním papírový betlém a před ním svíčka. Ale proč to vlastně všechno popisuji, když to tak krásně a poeticky zachytil Kájův objektiv. Posuďte sami.

Po večeři jsme "šli" na půlnoční bohoslužbu. Ale jak vidíte, nešli jsme daleko. Stačilo jen proměnit štědrovečerní stůl v oltář (opět se podařilo Zuzce) a ze srubu se náhle stala betlémská chýše. Přivítali jsme mezi sebou P. Víta, faráře z nedalekých Žlebů a nefalšovaná půlnoční bohoslužba mohla začít. Sbor se opravdu předvedl, stačil naučit vánočním koledám všechny ostatní a tak by nám naši liturgickou hudbu mohli leckde závidět.

Po krátké besedě s otcem Vítkem náš Štědrý večer pokračoval. Tentokrát předáváním dárků. Systém přerozdělování vymyslel Tomáš a jen on by o něm mohl referovat. Ale fungoval tak výborně, že nejen každý z nás dostal jiný dárek, než sám přinesl, ale ještě nám jeden dárek zbyl. No a pak se zpívalo a povídalo dlouho do noci či spíš do rána, až už i ta betlémská svíčka pomalu dohořela.

A to je všechno. V neděli v poledne jsme všichni odjížděli s překrásným pocitem v srdci, že jsme zas směli spolu prožít něco, co je dnes tak vzácné: že patříme k sobě a že se všichni máme rádi.

Vánoční výzdoba srubu

Vánoční večeře