Klub na hájence 1998

Ještě před tím, než opět usedneme do školních lavic a zapojíme se do každodenních povinností, jsme na konec února nachystali romantický výlet do osamělé hájenky, která leží v krásné krajině uprostřed moravských rybníků a lesů, několik kilometrů od Žďáru nad Sázavou. Moc jsme se těšili, že si zase připomeneme, jak vypadá příroda, o kterou na cestě z domova do fakulty a zpět moc nezavadíme a při učení na zkoušku ani nevzpomeneme.

V pomyšlení na brzké shledání s našimi kamarády nám ani nevadilo ranní vstávání. Ve středu o půl dvanácté jsme se sešli na Hlavním nádraží a v překvapivě pěkném kupé jsme si našli místa. Netrvalo dlouho a drncání vlaku vystřídalo funění místního autobusu a při výstupu v cílové vesnici Škrdlovicích jsme ještě zaslechli přátelskou radu řidiče, abychom raději nikde neříkali, že jsme z Prahy.Během dvoukilometrové cesty do naší hájenky nás čekalo hned několik překvapení. Přišlo nám líto, že tak pěknou cestu lesem lemují různé odpadky až do místního kempu, kde zase překvapil funkční! telefonní automat. Také jsme s neskrývanými obavami spekulovali o délce pušky hajného, který nás měl očekávat, ale nakonec jsme byli přátelsky uvítáni.

Asi největším zážitkem byl pro nás umouraný cihelný krb. Zde jsme pochopili, jak naši předkové trávili dlouhé zimní večery bez televize, rádia a počítače. Pravdou však zůstává, že museli být o mnoho zručnější než my, neboť ať jsme dělali cokoli, v pokoji byla stále únorová zima a ještě k tomu nepříjemný kouř; zřejmě všechen kouř šel do místnosti a teplo komínem

Druhý den, asi proto, že byl teprve čtvrtek, jsme museli vstávat velmi brzy a po menší snídani jsme se ještě celí ospalí vydali na výlet do okolních lesů. Po několika hodinách jsme poznali, že na zdravém vzduchu dobře tráví, a těšili jsme se do místní hospůdky.

Následující den jsme zasvětili cestě kolem nedalekého rybníka do vyhlášené hospody a zpět. Nebýt toho, že je vidět druhý břeh, by nikdo asi neřekl, že obrovská plocha s jemnopísčitým pobřežím a mořskými vlnky má sladkou vodu. Opravdu, tento rybník byl tak strhující, že jsme stavěli písečné hrady a bábovičky a pořádali soutěže ve skoku a hodu dalekém. Jen jsme si zasteskli, že nemáme s sebou foťák a nemůžeme tuto unikátní podívanou nijak dokumentovat. Večer přijeli zbylí členové naší dobrodružné výpravy a tak už nic nebránilo tomu, abychom plánovali hlavní akce. Zvláště opékání vuřtů v našem krbu se těšilo velké oblibě, i když jsme ve skutečnosti byli z krbového kouře uzenější než samotné vuřty!

Poslední výlet směřoval do Žďáru nad Sázavou. Protože jsme ještě ve středu před odjezdem váhali, zda si vzít na sebe jen lehkou bundu a také předešlý den jsme běhali u rybníka jen v košilích, nás zaskočilo studené počasí a nevlídný vítr. Nicméně ani to nás nemohlo zastavit v otestování žďárské dřevěné houpačky. Nakonec jsme však s radostí ohřáli naše zkřehlé ruce v tamní hospodě, která nám jen potvrdila dobré zkušenosti z předešlých dvou. Na cestě zpět nás zaujal místní kostelík s překrásnou architekturou, o kterém jsme už mnohé viděli a slyšeli. Zpáteční cesta však neměla být cestou obyčejnou. Čím blíže jsme byli k hájence, tím chladnější počasí a prudší vítr nám ztěžoval cestu. Ke konci jsme si připadali jako na Křížové cestě, kterou jsme si tyto dny zrovna připomínali. Začmouděný krb, teplý zvuk kytary a poslední, už trochu zelené, vuřty opět dodali našemu poslednímu večeru milou přátelskou a poklidnou atmosféru. Ani trochu se nám nechtělo domů!

Tajemná hájenka za kopcem

Zblízka už tak tajemně nevypadá

Odvážlivcům nemohla v cestě na výlet zabránit žádná překážka

Stříbrná studánka

Po výletech jsme vychutnávali večeři...

... zpívalo se...

... pilo se...

... odpočívalo se...

... a nebo se nedělalo nic

Cesta domů nás docela překvapila