ADS ČVUT

Táborák v klecanech

Konec letního semestru bývá v našem klubu tradičně ve znamení táboráku. Pokud si dobře pamatuji a klubová kronika neklame, sešli jsme se takhle poprvé už v létě 1997. Tenkrát to bylo na zahradě salesiánského ústavu v Praze - Kobylisích. Následujícího roku jsme se přestěhovali na Zlíchov, konkrétně na bývalý zlíchovský hřbitov, který se táhne od zlíchovského kostelíka k faře. Romantické to tam sice bylo, leč nepřeslechnutelná zvuková kulisa, kterou vytváří dálnice spolu s železnicí, která vede těsně pod skalou, se nám brzy přestala líbit. A tak jsme letos přesídlili potřetí. Tentokrát se nám místem radostného a jako vždy poněkud rozpustilého zakončení semestru stala farní zahrada v Klecanech. Pro neznalé zeměpisu snad jen připomenu, že se jedná o městečko jen několik kilometrů vzdálené od severních hranic Prahy, dnes pohodlně dostupné městským autobusem. Soudě ale z poněkud nižší účasti, než je v jiných letech obvyklé, byla i tato "nedostupnost" pro některé překážkou.

Pro alespoň částečné znalce české literatury jsou ale Klecany významné něčím jiným: před téměř 130ti lety (1876) sem nastoupil jako kaplan Václav Beneš Třebízský, český spisovatel a národní buditel. V jeho klecanské kaplánce (místnost na faře, sloužící za obydlí kaplana) vzniklo mnoho z jeho významných děl, která ho tehdy proslavila jako velkého písmáka po celé naší vlasti. Na rozlehlé farské zahradě sedával pod rozložitým ořešákem se svým přítelem Mikolášem Alšem a společně naslouchali havranovi, který prý přilétal až z Karlštejna, aby jim vyprávěl proslulé "Povídky karlštejnského havrana". A tak zatímco Třebízský zachycoval jeho slova na papír, Aleš zas mistrně zachytil jeho podobu, která v podobě reprodukce visí na stěně kaplanky dodnes. Ve stínu tohoto ořešáku, stejně jako kdysi, jsme i my poslední květnovou středu naslouchali. Přiznám se ale, že ne vyprávění havrana, jako spíše písničkám či nepřeslechnutelným průpovídkám pardubického Jirky či ostatních kamarádů. K tomu všemu jsme opékali vuřty či popíjeli pivo, o které díky pardubičákům opravdu nebyla nouze.

Celá akce začala kolem sedmé hodiny, nicméně první z nás přijeli už v pět hodin, aby akci "technicky" zajistili. Prakticky to znamenalo pokosit kus zahrady, na které jistě ještě rostou květiny z dob Třebízského, vyrobit ohniště, připravit dříví. Kněz, dnes působící na klecanské faře, spravuje totiž čtyři farnosti a jedenáct kostelů a tudíž na údržbu zahrady při tom všem už nezbývá mnoho času. A tak se tohoto úkolu ujali "zcela dobrovolně", jako ostatně vždy v klubu, Petra, Radim a Martin. Po šesté hodině jsem přijel dokonce i já, šikovně se vyhnuvší předcházející těžké práci, spolu s kolegy z Pardubic. Teprve kolem osmé hodiny začali přicházet další lidé. Na některé "koně" klubu jsme ale čekali marně. Byť ještě dopoledne tvrdili, že určitě přijdou, nakonec nepřišli. Zato ale přišlo poměrně dost nových studentů, o kterých se slečnou vedoucí Poradenského střediska doufáme, že se nakonec stanou klubovými fanoušky. Mezi jinými i Václav, velký skaut, který nejen že došel se svým kamarádem Petrem do Klecan pěšky až z Prahy (a taky pěšky odešel), ale přinesl též kytaru, čímž zachránil poněkud trapnou situaci. Umíte si totiž představit táborák bez kytary? A právě to nám hrozilo, neboť tradiční opory zklamaly. A tak se nakonec z jindy opuštěné farské zahrady linuly do údolí směrem k Vltavě tóny hudby. Možná jako před lety, když se v těchto místech vedly vášnivé diskuse o budoucnosti českého národa.

Jídlo a pití bylo tradiční, tedy špekáčky, hořčice, chleba a pivo. Specialitou večera ale byly opékané olomoucké tvarůžky. Prý je to nepřekonatelné. Bohužel nemohu referovat, neochutnal jsem.

S přibývajícím večerem se na do té doby jasném nebi začaly stahovat mraky, což nevěstilo nic dobrého. Dlouho sice odolávaly našim úpěnlivým prosbám vysílaným k nebi, až nakonec přece jenom neodolaly. Déšť to sice nebyl kdovíjak silný, ale přesto stačil na to, aby ukončil tak slibně se vyvíjející večer. Útočištěm se nám alespoň na chvíli stala koruna už mnohokrát zmiňovaného ořešáku, když v tom přijel místní velebný pán a ujal se nás. A tak navzdory přání některých kolegů (zejména z Pardubic) prožít zbytek večera v klecanské krčmě, jsme ho prožili v Třebízského kaplance. Tady mladý kaplan psával svoje romány a povídky, odtud se vydal v létě 1884 na svou poslední cestu do Mariánských lázní, kde 20. 6. 1884 své nemoci (tuberkulóze) podlehl. Místnůstka je zařízena skromně; tak jako bývala za časů Třebízského. Ve dvou knihovnách jsou nejrůznější vydání spisovatelových děl, ve vitríně jsou nekrology z dobových časopisů, reagující na jeho předčasnou smrt. Dále čítanka z dob gymnaziálních studií, peněženka, břitva či ložní prádlo. Mirka však nejvíce zaujal spisovatelův kvadrátek, který nejenže několikrát sundal z police, ale o který vedl spolu se svým bratrem Honzou vášnivý spor, jakýže kvadrátek používá jejich pan farář. Jestli čtyř nebo třírohý. Z problému se vyvinula poměrně bohatá diskuse na téma liturgické oblečení, která všechny přítomné určitě oslovila.

Tento první den jsme zde byli pouze tři, ale zítra prý přijde můj kamarád pan K. se svou dívkou Bárou, inteligentní krasavicí, a dalšími dvěma pány a dvěma paními. Pana K. znám z letošního února, kdy jsme spolu soupeřili o přízeň paní K. a pan K. vyhrál. Přes tu prohru se na něho těším..

Večer se už ale neodvratně nachýlil a odjezd posledního autobusu ve 23.07 se naopak nebezpečně přiblížil. A tak pro tento večer poslední pozdravy s velebným pánem, zápis do kroniky návštěvníků "muzea" a odchod na zastávku. Jarda odjel na svém kole do tmy, neboť světlo, mající v batohu, prý zásadně nepoužívá a my jsme odjeli, pro změnu řádně osvětleným autobusem, směrem ku Praze. A na rozloučenou nám dávný gymnazista z Prahy poslal svoje vzpomínky na setkání s klecanským kaplanem. Posuďte sami: nepotřebovali bychom zas takové kněze a buditele?

Už jako žák nižšího gymnázia čítal jsem s nadšením povídky Třebízského. Doslechl jsem se jako kvartán, že z Prahy často dojíždějí do Klecan jeho ctitelé, aby ho aspoň uviděli. "Márinko, zajeďme tam taky, až budeš mít odpoledne volno!" navrhoval jsem mladší sestře. Sestra ochotně souhlasila.

Vypravili jsme se tedy r. 1883 na podzim do Klecan. Dostali jsme se až blízko k faře. Ale co teď? Jít dovnitř, ohlásit se - to jsme si netroufali. Okukovali jsme v rozpacích nízkou farní budovu, popošli ke kostelu a znovu se rozhlíželi. Nějaký místní občan šel okolo. "Kohopak hledáte, děti?" ptal se. "Rádi bychom uviděli pana spisovatele Třebízského", odpovídám. "Vždyť jsem si to hned myslel", usmál se soused. Zašel směrem k faře. Za okamžik se vracel, ale ne sám. Dech se nám zatajil - šel s ním sám Třebízský, jistě to byl on, jak jsme ho poznali s podobizen.

"Tak pojďte sem, děti!", zavolal na nás soused. "Zrovna jsem velebného pána potkal na chodbě" a pozdraviv kněze, odcházel. Jako ve snách jsme se přiblížili k usměvavému knězi. "Copak chcete, děťátka?" optal se nás vlídně. Zarazil jsem se tak, že nebyl jsem schopen vyrazit ze sebe ani slůvka. Proto se ozvala sestra: "My jsme přijeli z Prahy podívat se na Vás, pane spisovateli!"

"Pojďte tedy ke mně!" vyzval nás a vedl nás do kaplanky. Pobídl nás, abychom přistoupili blíž k oknu. Ukazoval nám Bílou horu: "To je ta nešťastná Bílá hora a tam vpravo památný letohrádek Hvězda, o kterých víte jistě z dějepisu." Otočil se napravo: "A tuhle na tom ořechu sedával onen havran, který mi diktoval nejednu mou historickou povídku."

Zadíval jsem se na housle visící na stěně. Zachytil můj pohled. "Hraješ také na housle?" tázal se radostně. "Nehraji na housle, ale hraji na piano," vypravil jsem ze sebe těžce. "A co sestřička?" "Také ne, my se učíme na piano spolu," vykládala mu horlivě, zatím co já se obrátil k polici plné knih.

"Čteš rád?" ptal se mě Třebízský. "Jak odbudu učení a trochu si zahraji na piano, pustím se do čtení." "A které spisovatele máš nejradši?" Začervenal jsem se: "Josefa Kajetána Tyla a Václava Beneše Třebízského," odvětil jsem kvapně. Pousmál se, poodešel ke stolu, vzal do ruky nějakou knihu, namočil pero a cosi do ní vepsal. Potom mi ji podal: "Tož zde máš jednu na památku!" Pohnutím jsem zapomněl poděkovat, oči jsem měl plné slz. ... Sestřička se mě zastala. "Mnohokrát děkujeme," zašeptala. Tu jsem se vzpamatoval, chtěl jsem mu políbit ruku na důkaz vděčnosti, stejně i sestra, ale nedopustil. "Mějte rádi českou knihu, to je Váš nejlepší přítel!" pověděl měkce.

Rozloučili jsme se. Dal nám každému na rozloučenou jablíčko, potom nás vyprovodil před faru. "Tak s Pánem Bohem, děti!" řekl. Ani tehdy nedal si políbit ruku, jenom nás oba pohladil po hlavě. Sotva poodešel, otevřel jsem knihu a četl již v pološeru: "Mladému příteli Bohuslavu Foitovi Vácslav Beneš Třebízský." Pln radosti jsem odcházel. Nesl jsem si domů vzácný poklad - jeho knihu "Z našich dějin" jím vlastnoručně podepsanou. Tam kdesi daleko zapadlo slunce. Valem se zešeřívalo. Mraky na západě byly chvíli zarudlé, podobné kupě dohořívajících trámů, pojednou však pohasly. Od Hvězdy rozkřídlil se do široka černý mrak a plul ke Klecanům. Zavál studený vítr...