Vidíte-li tento text, pravděpodobně Vám prohlížeč blokuje kaskádové styly této stránky. Překonfigurujte si ho, prosím (Adblock: @@|ads.cvut.cz). Nevíte-li si rady, obraťte se na správce stránek.

ADS ČVUT

Akademická duchovní správa

Wenzel aus Reich aneb Vzdoroakce v sudetech

Jistý nádech vzdoroakce měla letošní první klubová akce, která proběhla na také už tradičním místě, a sice v Jítravě. Faktem je, že se tahle vesnička, ležící jen několik kilometrů od Jablonného v Podještědí, za Němců jmenovala Pankrác podle zasvěcení místního kostelíka, ale dnes se prostě jmenuje Jítrava. Nikdy jsem sice nepochopil, kde se v padesátých letech brala tato nová česká jména, ale nejspíš to mně i návštěvníkům tohoto malebného zákoutí českého pohraničí může být úplně jedno. Prostě Jítrava nebo chcete-li Pankrác. I když: pro všechny z nás to byla Jítrava, akorát náš kamarád Wenzel, který se představil aus Reich, samozřejmě stále sveřepě trval na tom, že je taky aus Pankraz! Tentokrát byla prostě naše parta trochu internacionální, což je ve věku globalizace a na samém prahu Evropské unie jen a jen dobře. A pro všechny to byla vítaná možnost procvičit si němčinu.

Ale abych se dostal k jádru věci: tvrdil jsem, že se jednalo o jakousi vzdoroakci! Ale tak tomu samozřejmě být nemělo. Zpočátku jsem totiž předpokládal, že si pojedu do Jítravy trochu odpočinout a duchovně se občerstvit a že s sebou vezmu maximálně jednoho či dva kamarády. Pak nám ale začalo být líto i ostatních koňů klubu, kteří by chudáci museli zůstat doma a tak jsem na poslední chvíli rozeslal několika stovkám lidí tradiční zvací mail. Mezitím mě vyhledal student Pavel, resp. pan K., tápající to hoch, hledající smysl života, kterého jsem samozřejmě na Jítravu promptně pozval, aby se tam ve svém tápání a hledání přiblížil více k cíli. A jádro jítravské party bylo hotové - a to jsme ještě netušili, kolik legrace si užijeme! A současně byla na světě i vzdorakce! Stálo mě to hodně námahy, abych vysvětlil své přísné a nekompromisní vedoucí, slečně magistrové alias paní doktorové, že se jedná opravdu o náhodu a že ji nikdo nechtěl z akce předem vyloučit. Leč co naplat, nakonec se konala druhá vzdoroakce pod vedením Zuzky uprostřed zasněžené Šumavy. Akce bezpochyby mnohem romantičtější, mnohem atraktivnější, ale zato čistě soukromá (:-). Takže vám nemohu prozradit nic z toho, co jsem se o výletě později dozvěděl, snad jen to, že magistrovi navštívili paní Vilmu a spatřili její pověstný skleněný oltář. A to samozřejmě jako vzpomínku na klubovou akci na Dobré Vodě, kterou ze současných členů klubu už pamatuje jen málokdo. Tehdy nám paní Vilma byla skvělou ochránkyní v tehdy ještě nepříliš utěšené Dobré Vodě (kronika srpen 1997).

Ale vraťme se k naší, "oficiální" akci. Náš nový kamarád pan K. (to je ten tápající student Pavel) se nabídl, že vezme automobil, leč kvůli sněhové kalamitě si to bohužel na poslední chvíli rozmyslel, a tak nám nezbylo, než jet zase autobusem! Ale cesta rychle uběhla a úterní podvečer, kterým jsme pobyt na Jítravě zahájili, už patřil jen nám. Tedy konkrétně mně, duchovnímu otci (:-); Martinovi, panu K. a Wenzlovi, který - ač Němec jak poleno - s námi též přijel z Prahy, což je další důkaz postupující globalizace. Na jítravské faře jsme ale zdaleka nebyli sami - jak už tomu ostatně často bývá - ale s několika dalšími návštěvníky, zejména s milou a moravsky bodrou rodinou místní paní správcové, hospodyně či farní duchovní asistentky v jedné osobě. Večer jsme ještě slavili mši svatou. Jítravský kostelík je sice roztomilý, ale opět jsme si uvědomili, jak v této roční době nepříjemně studený... Není se ale čemu divit, když byl únor, venku zuřila vánice a on chudák stojí úplně opuštěný na kopci uprostřed hřbitova. Kázání, tentokrát plamenně pronesené z kazatelny (i když jsem se trochu bál, aby nespadla a já s ní) se opět týkalo mého - na tomto místě už poněkud tradičního tématu - usmíření mezi Čechy a Němci, smíření vin, zde nakupených před padesáti šedesáti lety oběma stranami. Wenzel z Reichu jen spokojeně pokyvoval, ostatní se třásli zimou a tak nebylo vidět, jestli souhlasí či nesouhlasí.

Protože ústřední topení na faře už funguje (resp. nefunguje, ale situace je o mnoho lepší než při naší poslední návštěvě před dvěma lety), byla noc poměrně příjemná a po vydatném spánku se před námi otevřela středa, první den našeho pobytu. Protože jsme na faře stále byli jen čtyři, a Wenzel s panem K. (tápající Pavel) měli lyže, byli jsme nuceni se rozdělit. Martin a já jsme vyrazili pěšky v hlubokém sněhu na tradiční jítravský okruh (a vrátili se poměrně pozdě večer), Wenzel s panem K. zase na lyžích objeli notný kus Lužických hor. Jak jsme se dozvěděli v následujících dnech, navštívili ale nejprve restauraci v Rynolticích, což se pro Wenzla stalo svým způsobem osudným. Ale abych nepředbíhal: večer toho dne přijela paní K. (nikoliv tápající studentka, ale poněkud postarší dáma z daleké Moravy, zdislavská ctitelka) a pozdě v noci také dva hoši a jedno děvče z Pardubic. Nechápu, proč museli přijet tak pozdě, ale pravděpodobně to bylo způsobeno tím, že jsou to ještě středoškoláci školou povinní a nemajíce prázdniny, museli zůstat ve škole co to šlo. Já jsem si ale začal uvědomovat, že se už asi moc nevyspím, neboť každý večer někdo přijede a budu ho muset co by oficiální vedoucí akce očekávat a vítat, no znáte to. Nakonec se ale podařilo pardubickou, sotva pubertě odrostlou mládež obstarat, nakrmit, uložit ke spánku do separátního pokojíku a jít také spát. Ale ani v našem pokoji nebylo nikterak klidno, neboť jsme se připravovali na zítřejší pohřeb. Myslím ale, že dál bych už přece jen zacházet nemusel...

Ve čtvrtek večer jsme očekávali pardubického Jirku. Bylo nám to sice velmi líto, ale vzhledem k časovým propozicím našeho pobytu na Jítravě i toho dne jsme se rozhodli po všestranně vydařeném pohřbu (Martin ministroval a já jsem na přítomné ateisty slovně zaútočil, jak bývá mým zvykem) uskutečnit pouť k paní Zdislavě. O ní si můžete přečíst na stránkách této kroniky mnoho zajímavého, zejména v reportáži z naší první návštěvy Jablonného na podzim roku 1996. Cestou do Jablonného jsme se stavili na obědě v rynoltické restauraci. Milý salónek s kulatým stolem, milá paní servírka, vynikající jídlo, krásný vztah mezi panem K. a paní K. Nemá ale smysl to líčit, to byste prostě museli vidět. I když, jak jsme se dozvěděli minulého večera, ani Wenzel z Reichu nebyl paní K. tak úplně lhostejný. Není se čemu divit: urostlý Němec árijského typu nemůže nechat klidným srdce stárnoucí ženy! Ale nakonec se tady všechno provalilo: zatímco pan K. a paní K. ukusovali z jednoho hranolku, bodrá číšnice odmítala přijímat od Wenzla objednávky jídel v němčině, když prý den předtím na ní mluvil docela dobře česky. A tak musel náš milý Wenzel aus Reich s pravdou ven: žádný potomek odsunutého sudeťáka aus Pankraz, ale docela obyčejný Vašek z Benešova v samém lůně Čech. Ale legrace se povedla: pardubická, sotva pubertě odrostlá a tudíž nevinná a nezkažená mládež, byla přesvědčena, že Vašek je opravdu Němec a když na ni na faře v noci pokřikoval německy, docela se ho i bála.

Po vydatném obědě se naše - tentokrát už početnější parta - rozdělila ve dví, přičemž tápající Pavel (zamilovaný pan K.) a Vašek (domnělý Němec z Benešova u Prahy) jeli na lyžích, a my ostatní - uznávám, že je to trochu trapné - jednu stanici autobusem. Zasněžený Lemberk, sídlo paní Zdislavy, nás už zdaleka vítal v objetí lužických lesů a sliboval nezapomenutelný duchovní i turistický zážitek. Odpoledne se sklánělo k večeru, zima začínala lézt do těla, ale naše parta, tvořená Martinem, paní K., Petrem, Vojtěchem a Aničkou z Pardubic a mnou, statečně bojovala se všemi vrtochy únorového počasí a zdolávala poslední metry před Lemberkem. Záhy jsme ale zjistili, že se nejspíš nesejdeme s Pavlem a Vaškem, kteří, ač na lyžích, byli stále v nedohlednu. Pavlův mobilní telefon byl a patrně dosud je zcela nepoužitelný pro starou baterii a Vašek je zapřisáhlým odpůrcem podobných technologií, takže domluvit se s nimi prakticky nedalo. Zato se nám ozval Jiří, že je sice stále ještě v Pardubicích, ale že už se brzo chystá vyjet. Samozřejmě, zase další půlnoční příjezd!

Nakonec jsme se rozhodli vydat se do blízkého Jablonného na vlastní pěst. Zima přituhovala a nutila nás k svižné chůzi a vidina duchovních zážitků pomáhala překonávat nepřízeň počasí. Tradiční návštěva krypty, modlitba u hrobu paní Zdislavy a slůvko na dobrou noc, odeslané do sítě T-Mobile přímo od sarkofágu světice - důkaz toho, jak dovedeme v klubu skloubit tradiční duchovní hodnoty s nejmodernějšími technologiemi. Sice nikdo nemusí věřit, že jsem slůvko opravdu odesílal z podzemí jablonských katakomb (trochu mě překvapilo pokrytí signálem: inu, asi je pravdivý reklamní slogan, že před naším signálem se nikde neschováte), ale doufejme, že až to bude MMS na dobrou noc, bude průkaznost slůvka větší. Poměrně už hodně promrzlí z bdění před náhrobkem světice jsme proklouzli zimní kaplí - kde se právě sloužila mše - a uháněli na vlak. Teprve tam, v špinavé, zaplivané, ale alespoň vytopené nádražní čekárně jsme pochopili, že kýžený vlak nejede, neboť jsme cosi přehlédli v jízdním řádu. K našemu překvapení jsme ale v téže čekárně našli tápajícího Pavla K. a Wenzla z Benešova v družném rozhovoru. Zjevně jim nevadilo, že nenavštívili jablonské katakomby s hrobem světice, vůbec jim nechyběla ani naše společnost a evidentně si vystačili sami. Mají ale smůlu: Jablonné budou muset stejně navštívit hned při příští návštěvě Jítravy a modlitba ke sv. Zdislavě u jejího hrobu je stejně nemine - o to se osobně postarám! Zatímco my dospělí (:-) jsme vyčkali příjezdu vlaku v už zmiňované vytopené čekárně, odešla pardubická mládež s mým laskavým svolením očekávat příjezd téhož vlaku do nádražní restaurace, prý se zahřát horkým čajem... doufejme!

Večer v Jítravě byl nejspíš docela normální; už se ani nepamatuji, co jsme dělali. Jirka přijel v pořádku a spolu s ním nejspíš i Tomáš, náš kamarád z liberecké Technické univerzity. Zato pátek stál opravdu za to! Dopoledne odjížděla rodina paní správcové a poněvadž byl zrovna první pátek v měsíci, bylo vhodné a jistě i spasitelné slavit mši svatou. Ta proběhla celkem bez problémů, po ní jsme nejspíš něco pojedli a odešli na výlet. Tedy tápající Pavel s Wenzlem odjeli nejspíš na lyžích a my ostatní pěšky. Sněhu bylo všude plno, takže jsme se místy bořili poměrně hodně hluboko. Sluníčko krásně svítilo, prostě taková pravá zimní idylka. K našemu obveselení se s námi vydal místní farní pes. Ač jsme se ho snažili všemožně setřást, zabraňovali mu v riskantním přechodu mezinárodní silnice a všemožně ho odháněli zpět do vesnice, nedal se. Zvláště nadšen byl pardubický Jiří, neboť je už delší dobu v klubu znám svým veskrze kladným vztahem k psíkům. Vyjádřím-li to poněkud obhroubleji, má prostě Jiří pro čubky slabost. Zejména od doby, kdy ho jakási čubka tahala v Buchlovicích ze spacáku tím způsobem, že si na něj lehla a olizovala ho... Byl to ale zároveň patrně poslední výlet farského psíka, neboť s naším odjezdem v sobotu se nadobro ztratil. Romantický výlet v doprovodu psa se ale posléze změnil v pravé antické drama. Posuďte sami!

Večer se náhle přitížilo paní K. Ne že by nějak záludně onemocněla, jen prostě zkolabovala. Bylo sice těžké rozlišit, jak je nemoc vážná, nicméně stav, který nastal po požití jakýchsi silně omaštěných brambor, prý vyžadoval nutnost rychlého lékařského zákroku. Možná šlo jen o vynucení si pozornosti, možná o celkovou dehydrataci, neboť paní K. od svého odjezdu z daleké Moravy prý téměř nepila a nejedla, což je jistě špatné, možná o něco jiného. Ať už byla příčina nemoci jakákoliv, pohotovost se volat musela. Lékařka, která od počátku dávala najevo svůj odpor k podobným institucím, jako jsou fary, kostely a kláštery, vynesla nad zbědovanou paní K. nemilosrdný ortel: neodkladná hospitalizace. A ihned dodala, že ONA ji do té nemocnice nepoveze, když je nás tam tolik těch pobožných a jistě uděláme rádi nějaký ten dobrý skutek. Posléze ale došla k jinému závěru, že paní K. je naprosto zdravá a že by tedy bylo na místě zaplatit zbytečný výjezd lékařské pohotovosti. Třetí a díky Bohu poslední verdikt zněl už o poznání milosrdněji: paní K. je sice zdravá jako rybička, leč opravdu vysílená z několik dní trvajícího hladovění a proto musí odpočívat, hodně pít a především se pořádně najíst. Konečně lékařka i se svým o poznání mírnějším saniťákem odjela a my jsme se jali obskakovat zbídačenou paní K. téměř až do rána. Výživnou krmi střídaly neméně výživné nápoje a paní K., dosud zmatená svoji náhlou nemocí, se začínala stejně náhle uzdravovat. Tak, jak nemoc rychle nastoupila, tak zase rychle odešla, neboť po ránu už naše pacientka křepčila po faře jak rozpustilá školačka, což imponovalo zejména Jiřímu. Nutno totiž podotknout, že Wenzel bohužel toho večera musel odjet zpět do Prahy, takže byl připraven o nevšední zážitek!

Toho večera, či spíše rána, jsme šli spát kolem čtvrté hodiny, takže můj sen o odpočinkovém pobytu na horách se definitivně rozplynul. Nakonec jsme si ale pěkně popovídali o všem možném a konečně přišlo i na teologické diskuse. Téměř už za svítání jsme se telefonicky spojili s naším kamarádem Davidem, známým svým poněkud převráceným časovým rytmem. Ten nás ve čtyři hodiny ráno ubezpečil, že zdaleka není pozdě, neboť on před chvílí povečeřel a večer pro něj teprve nastává... Přesto všechno jsme se ale uložili ke spánku, byť krátkému, ale zato vydatnému.

Nastal poslední den výletu, poznamenaný kvapným či méně kvapným odjezdem domů. Někteří spěchali už ráno na vlak do Pardubic, někteří v poklidu balili a po obědě vyrazili idylickou zimní krajinou na zdislavské nádraží, odkud nás romantický vláček odvezl do Liberce a odtud autobus do Prahy. Všichni už jsme se těšili na další pobyt na Jítravě, naplánovaný na velikonoční svátky.

Pravidelné události

Bohoslužby

  • St 19:00, kostel sv. Bartoloměje Praha 1 Bartolomějská 9a 

Ve středu ke Středu

  • Každou středu po mši svaté si jdeme sednout do rekeftáře kláštera, kde je i drobné pohoštění. 
  • Případné přednášky se konají v kryptě kostela, sleduj tak události na našich stránkách a facebooku ;-)

Sportovní večer

  • dle dohody, bazén, badminton, bowling. Pro více informací nás kontaktuj.

Více

Lokace

 

50.082954,14.417249

Zobrazit na mapě

Kostel sv. Bartoloměje
Bartolomějská ulice
Praha 1
Staré Město

Kostel sv. Bartoloměje