ADS ČVUT

Jítrava - listopad 2003

Tentokrát Vám nabízíme vyprávění o podzimním klubovém výletu z pera našeho kamaráda, který od okamžiku, kdy poprvé navštívil Jitravu, sám sebe nazývá Wenzel aus Reich. Je to vyprávění hodně odvážné, a tak i když zasáhla ostražitá klubová cenzura (a některá slova nahradila tečkami), nečekejte žádné zbožné vyprávění, spíš naopak... Prostě čtení pro otrlejší nátury!

Výlet k 17.11. 2003 do Jitravy

aneb Jak pan K. k židovství přišel.

Výlet k příležitosti státního svátku 17. listopadu připadl na moje oblíbené a kultovní místo, a to faru v Jitravě (Pankraz v době, kdy naše vojska sváděla jednu vítěznou bitvu za druhou). Zdejší kraj mě fascinuje apokalyptickým rázem, opuštěností a beznadějně prázdnými kostely.

Je třeba se dopravit nejlépe autobusem do Liberce a odtamtud do Rynotlic (Riegenheim) vlakem. Do autobusu je potřeba si zajistit místenku. Stojí asi 80 Kč a dá se říci, že mi zachránila nervy, protože pomyšlení na ni mi přes všestranný psychický nápor nedovolilo zůstat v práci další, v řadě již pátou, sobotu. Tedy jsem z práce utekl, když se nikdo nedíval, a dobře jsem udělal, protože pobyt v Jitravě se opět velmi povedl a odpočinul jsem si skvěle, deadline nedeadline. V Liberci mi to přece jen nedalo a škodolibě jsem do práce zavolal, jakže práce pokračuje. Ukázalo se však, že náš kolektiv má v krizi poločas rozpadu asi 30 minut a již tam skoro nikdo nebyl. Toto vyprávění bude trochu omezené, protože jsem spoustu času trávil válením se v posteli.

K mému příjemnému překvapení ke mně do vlaku přistoupili Vláďa s Martinem. Vláďa vždycky v Sudetech velmi pookřeje, nechává se titulovat "Herr (...)priester" a nyní měl na sobě dokonce polovojenskou maskáčovou bundu. Byl ve skvělé náladě, a tak mu nemohla ujít naproti sedící paní s balónky. Nic z toho ale nebylo, přes všechnu snahu si paní hleděla pouze balónků a jídla.

Na faru jsme dorazili pozdě večer, asi tak ve 22:30, ale mohlo to být i 22:40. Byly zde již nějaké rodiny s dětmi. Celému domu, ba dokonce celému duchovnu v okolí, vládne železnou rukou paní H., farská hospodyně. Je strašně hodná a má Vláďu ráda jako vlastního. A taky strašně mastí. Hned nás pozvala na palačinky, protože nejen chlebem živ je člověk, jak jest psáno. Když jsme se najedli, odebrali jsme se do pokoje, kde konečně jsem si mohl lehnout a na nic nemyslet.

Ne tak Vláďa. Stále telefonoval se svými četnými známostmi pomocí svého mnohofunkčního telefonu, kterého balí do obnošených trenýrek, které mu snad aspoň někdy vyměňuje. Sám nosí trenýrky kožené, prý je to součást nějakého německého kroje nebo co. Ale dost o trenýrkách, i když je to téma nad mnohé zajímavé.

Tento první den jsme zde byli pouze tři, ale zítra prý přijde můj kamarád pan K. se svou dívkou Bárou, inteligentní krasavicí, a dalšími dvěma pány a dvěma paními. Pana K. znám z letošního února, kdy jsme spolu soupeřili o přízeň paní K. a pan K. vyhrál. Přes tu prohru se na něho těším..

Probudil jsem se, když sobota už byla v plném proudu. U paní H. jsem si dal osamělou snídani, prostě se mi nepodařilo držet krok s ostatními. Další rozvrh dne jsme stanovili takto: krátký výlet, jídlo v restauraci v Rynolticích (nejlepší hospoda, jakou znám), návrat na faru a mše v kostele ve vesnici Zdislava (Schönbach).

Kostel byl strašně vymrzlý, nevím, proč kostely jsou pro člověka tak nepřívětivé, když pravdou by měl být opak. Ale o kus dál v Reichu už prý jsou na tom lépe a v kostelích si topí. V půlce mše přisly místní děti, které asi už nebavilo hrát fotbal na vedlejším hřbitově, hlučely a nedávaly pozor, ale když začal Vláďa kázat o vztahu vědy a víry, o vědě a teologii, trochu ztihly.

Na faře nás pí H. nakrmila selskou omeletou a už byl skoro čas jí spát. Mezito přijel pan K. se svým doprovodem tvořeným jeho evangelicky zbožnou (kdoví, co tohle slovo vlastně znamená) slečnou Bárou, zbožnou slečnou Evou, ateistkou slečnou Sandrou a dvěma militantními ateisty, jejichž jména si nepamatuji. Večer proběhl klidně, chtěl jsem jít na ples, ale nakonec jsem usnul. Ještě se vlastně řešil problém oddělení žen od mužů, ale dva spali venku na mraze, pan K. je snad věrohodný my ostatní jsme spali za zástěnou tvořenou Vláďovým svatým hábitem.

V neděli jsem se probudil a bolelo mě v krku. To mám z toho včerejšího kostela. Už tam asi nepůjdu.

V plánu je výlet. První záchytný bod je Rynoltická hospoda. Ovšem nepodařilo se nám vejít se do té včerejší kvalitní, takže jsme se museli uchýlit do vedlejšího, asi o čtyři kategorie horšího, podniku. Po jídle se můj stav zhoršil, takže jsem se nemohl připojit k Vláďovi a Martinovi na výlet, ale musel jsem se později vrátit s ostatními domů a lehnout si.

Herr K. si přinesl spoustu filozofické literatury, která ho, aspoň si to tak vysvětluji, přivedla k nápadu, konvertovat k židovství. Tento nápad jsme zpochybňovali a zesměšňovali, ale nic naplat, jakoby ho naše domluvy v tomto rozhodnutí jen utvrzovaly. Co tomu řekne slečna Bára, až se to dozví? Kde bude shánět košer maso? Co když si to hned druhý den rozmyslí a bude litovat? Nic s ním nepohnulo, naopak, požádal nás, zdali bychom ho mohli hned obřezat. Los padl na mě, k chirurgii mám nejblíže, protože mi jednou šili jazyk, který jsem si prokousl při pádu z postele. Plánoval jsem tedy, jak sterilizovat nástroje a podobně, přece jenom bude lepší mu vyhovět, než aby si to při vší nedočkavosti udělal někde na WC nějakou škrabkou na brambory.

Pak ale někam zmizel. Ukázalo se, že uplatil Vláďu, aby mu obřízku provedl v opuštěném jitravském kostele! Jako v synagoze! Pan K. je tedy opravdu romantik. Anebo je mu známo, že velmi špatně vidím a pár centimetru sem nebo tam nedovedu rozeznat? Zbytek večera jsem ho pak již neviděl, neboť své židovství chtěl ostatním ukázat a podělit se o svou radost. Večer bylo na toto téma ještě spousta hovoru, protože toto byla první konverze v židovství, kterou jsme kdy viděli. V neděli s námi Herr K. již nesnídal, zato nám všem nabízel půjčky s padesátiprocentním úrokem.

Po Martinově paralenu a česneku paní H. jsem se v noci vypotil, talže se mi udělalo celkem dobře, ale přesto jsem se rozhodl, že odjedu do Prahy dříve, abych zas mohl dýchat smog, na který jsem zvyklý a tak se doléčit. Odjel jsem tedy autobusem do Liberce, kde jsem šťastně překonal střevní potíže a k večeru jsem se nakonec dostal domů.

Mit vielen Grüssen Wenzel aus Reich.

Slečna K. nacvičuje v koupelně pankrácké fary

Vztahy v klubu

Ráno po obřízce

Restaurace, kterou popisuje náš kamarád Wenzel - hádejte, která...

Pohledy na rynoltický kostel: realita českého pohraničí

Wenzel aus Reich a p. K. probírají detaily plánovaného zákroku