Vidíte-li tento text, pravděpodobně Vám prohlížeč blokuje kaskádové styly této stránky. Překonfigurujte si ho, prosím (Adblock: @@|ads.cvut.cz). Nevíte-li si rady, obraťte se na správce stránek.

ADS ČVUT

Akademická duchovní správa

Články

Svatba v klubu aneb Buchlovice 2002

Venku je nevlídný a mlhavý listopadový den, když sedám ke klávesnici počítače, abych se s několikaměsíčným zpožděním podělil s případnými čtenáři tohoto článku o dojmy z letošního klubového léta. Nebylo sice příliš dlouhé, neboť jsem dokončoval skripta, ale přesto velmi významné, neboť dva nejzasloužilejší členové našeho klubu, Petra a Radim, resp. magistrovi, vstoupili v buchlovickém kostele do stavu manželského. Pokusím se tedy po pořádku popsat jednotlivé dny této výjimečné klubové akce. Oficiálně začínala až v pátek 2. srpna, leč předvoj, mnou vedený (:-), vyrazil z Prahy, resp. z Pardubic, už o dva dny dřív. To proto, že jsem měl pronést přednášku na duchovní téma pro salesiánskou mládež, pobývající na "Krásné samotě". Kdybyste náhodou netušili, kde chalupa s tímto názvem leží, pak se podívejte do okolí valašské vísky Vidče, ležící nedaleko od Rožnova. Prostě romantika se vším všudy. Rozhodně se tam někdy s klubem vydáme na výlet. Náš klub byl na této vzdělávací akci zastoupen mnou, Martinem a Jakubem, studentem z Pardubic. I když zastávka na Krásné samotě byla jen krátkou epizodou v akci, která se teprve rozjížděla, přesto jedna událost si zaslouží zvěčnění. Na samém začátku, vlastně ještě na cestě, došlo k zvláštnímu setkání. Byl už podvečer a šeřilo se, když jsme zastavili na jednom odpočívadle kousek za Hranicemi. Já - jako obvykle - jsem se šel modlit breviář (i když dodatečně uznávám, že skládka, používaná řidiči jako toaleta - asi nejvhodnějším místem k slavení božské liturgie nebyla), a hoši se dali do jídla, když tu náhle na odpočívadle zastavil italský tirák. Zastavoval tak nebezpečně blízko vedle našeho auta, až jsem se bál, jak ten manévr zvládne. Zvládl, vystoupil, svlékl se do naha a jal se kdesi v polovině vozu koupat. Nejdřív se celý namydlil, včetně hlavy, a pak z nějaké nádržky na sebe lil vodu. Po odvážné koupeli se lehce přioděl, evidentně do nočního, z auta vyndal tři obrovské hrozny a cosi italsky povídaje, nás s nimi obdaroval. Inu, zvláštní setkání!

V pátek v odpoledních hodinách, po nevydařené návštěvě rožnovského skanzenu, jsme konečně dorazili na naši milovanou buchlovickou faru, základnu našeho prázdninového řádění. Tam nás už čekaly místní "pani" s otevřenou náručí a bohatým občerstvením. Nás ale čekal daleko náročnější úkol: přivítat a následně převychovat skupinku pardubické mládeže, ještě zdaleka neodrostlou pubertě. Nevím, jak dalece náš klub dokázal tento náročný úkol splnit, ale byla to síla. Ještě, že mládež dokázala celý den vyplnit cachtáním ve Smraďavce, překrásné přehradě pod Buchlovicemi, kterou jsme si letos poprvé skutečně užili díky nádhernému slunečnému počasí. Nikdo z nich se neutopil ani neztratil, dokonce dívčina Bára se projevila jako vynikající kuchařka, což je v klubu vždycky vítáno! V sobotu večer také přijel David a posílil tak řady nás "dospělých"! V pondělí většina pubertální mládeže odjela, což se celému osazenstvu fary, ale i místním farníkům, jevilo jako velké vysvobození! Inu, není snadné vychovávat problémovou mládež, hledající svoje místo ve světě dospělých!

Svatba magistrových byla sice ještě daleko, ale její příprava už nás začala pomalu, ale jistě pohlcovat. Přesto jsme si v pondělí dovolili podniknout automobilový výlet do Luhačovic, nepříliš vzdáleného lázeňského města, ležícího blízko slovenských hranic. Výlet to byl vydařený a klid lázní na nás, často přetížené starostmi a pracovními povinnostmi, zapůsobil blahodárně stejně jako místní minerální prameny, léčící mimo jiné i nemocné hlasivky. Snad i díky těmto minerálním vodám se moje hlasová indispozice natolik zhoršila, že mi byl slečnou magistrovou přikázán den a noc před svatbou naprostý hlasový klid! I když v závěru výletu pršelo a David do nás cpal výživné lázeňské oplatky, i když jsem jako řidič byl totálně vyčerpaný a stále jsem jen usínal, vše se nakonec v dobré obrátilo a my jsme mohli večer přivítat na buchlovické faře další klubové koně.

Další dny byly vyplněny skutečně intenzivní přípravou svatby, kterou jsme si dovolili přerušovat jen návštěvou Smraďavky. Poněvadž od léta už přece jen uplynula nějaká doba, nepamatuji si konkrétní detaily. Postupně přijíždělo stále více lidí; tuším, že ve středu večer dokonce přijeli samotní magistrovi, aby osobně dohlédli na úroveň příprav. Kromě mrazáku a jiných nezbytných rekvizit dojel i pardubický Jirka se svoji sviní. Kdo by teď čekal nějaké detaily o Jirkově možné přítelkyni, bude zklamán! Nejednalo se samozřejmě o nic jiného, než o speciálně naložené vepřové maso, které se mělo v svatební den opékat na farské zahradě (no, kdo byl kdy v Buchlovicích, asi tuší, že termín "farská zahrada" je poněkud přitažený za vlasy; spíš by se snad hodilo označení "farské smetiště").

Další návštěvou magistrových jsme byli poctěni ještě v pátek večer - poslední to večer jejich svobody. Velmi oblíbenou zábavou se nám stala i pravidelná noční koupel ve Smraďavce, ke které nás přivedl zejména skaut Václav, nový příznivec našeho klubu. V pátek večer, hned jak jsme se vrátili z podvečerní koupele, jali jsme se secvičovat svatbu. V kostele nám za manželský pár posloužil Martin s Romanem, předstírající zamilované snoubence. Jejich neustálé obavy o případnou platnost tohoto divadýlka ale svědčily o základních neznalostech dogmatické teologie. Ale i jinak bylo secvičování náročné, zejména proto, že se konalo bez vlastních snoubenců a tudíž bylo v podstatě určené jen pro mě a ministranta Martina, abychom to naostro nepopletli. Přiznám se, že největší obavy jsem měl s neustále se opakujícího oslovení "Petro a Radime", které jsem často modifikoval do tvarů jako Petře a Radimo, Petře a Radime ap. Nakonec jsem se "naostro" ani jednou nespletl! Dlouho do noci nás pak ministrant Martin, ministrant, varhaník a teolog v jedné osobě, učil na faře mešní píseň "O hojné požehnání Tě Bože prosit jdou", přičemž zvláštní pozornost byla věnována počtu plodů na snítce révové... Chvíle to byly nezapomenutelné, zejména tehdy, když Martin předváděl moje kázání o následcích prvotního hříchu! To jsme byli všichni pod stolem kromě Davida, který sveřepě četl noviny a bojkotoval tak naše c... Ale "zasmáli jsme se"! Dodnes bývalá sl. magistrová, dnes už paní doktorová, netuší, jak vehementně jsme s ministrantem Martinem té předsvatební noci porušovali hlasový klid!

Konečně nastal den "D", svátek sv. Vavřince, jáhna a mučedníka! Od časného rána byla celá fara na nohou. Rychle sklidit všechny stopy po tom, že na faře bydlí asi 20 lidí, odnést postele, matrace, spacáky a baťohy, resp. nastěhovat je do farní kanceláře, připravit dva sály pro svatební hosty včetně stolů, ubrusů, židlí či květinové výzdoby. Bylo ještě ráno, když Omar se svou družinou začal přinášet svatební nádobí. Aby nedošlo k omylu: Omar je majitel luxusní buchlovické restaurace, nejspíše oddaný muslim, leč rodilý Buchlovan, zajišťující po hmotné stránce většinu buchlovických svateb. Mezi Omarovými číšníky se zase pro změnu pletly buchlovické "pani" se svoji květinovou výzdobou stolů, jiné krásně zdobily kostel, aby byl pro tak velkou událost řádně připraven. Na dvoře zas od časného jitra připravoval Jirka s Martinem opékací zařízení pro výše zmiňovanou svini, která se po úspěšné instalaci začala skutečně točit a opékat. Asi půl hodiny před svatbou se začali sjíždět vlastní svatebčané včetně Radima a Petry. Akce "Svatba v klubu" vrcholila! Nezapomenutelný byl prý Martinův projev ke svatebčanům, kdy je v roli ceremonáře poučoval, jak se mají chovat, neboť pro mnohé z nich to byla možná první návštěva kostela v životě! Už ani nevím proč, ale byl jsem o něj bohužel připraven. Pravděpodobně jsem se Radima a Petry ptal v přítomnosti svědků, zda to opravdu myslí vážně a tak dále... (kluboví koně asi tuší, co jsem ještě zjišťoval, a ostatním do toho nic není).

Co říci k vlastnímu obřadu? Snad jen to, že jsem nikdy z ničeho neměl takovou trému jako z této svatby! Ale nakonec jsme se s ministrantem Martinem odhodlali opustit sakristii a vyrazit vstříc nejistému osudu. Teda spíš se k tomu odhodlali magistrovi, ale myslím, že mně do smíchu taky nebylo. Nakonec vše dopadlo výborně - alespoň po technické stránce - jak vidíte z bohaté fotodokumentace. Časem si možná budete moci stáhnout i záznam celé svatební mše svaté, neboť máme pořízenu digitální nahrávku. Kázání o dobrém vínu, které svatebčané v Káni galilejské uchovali až do poslední chvíle, dojalo evidentně magistrovi natolik, že si slíbili lásku a věrnost s tím, že ji rovněž zachovají až do "poslední chvíle"! Inu, uvidíme: všem dnům ještě není konec!

Po náročné a naprosto profesionální svatbě následovalo překvapení v podobě nefalšované slovácké muziky, vyhrávající na počest novomanželů před kostelem. Tanec a nezbytné veselí ale poněkud nabouralo časový harmonogram celé akce, takže připočteme-li také nikoliv krátké fotografování v buchlovickém parku, konal se svatební oběd asi až kolem čtvrté hodiny odpolední. Docela odvážný čas, uvážíme-li, že v těsném závěsu následovala svačina v podobě studených mís, dále hned večeře a na farském dvoře se při tom opékala svině. Nevím, jak kdo, ale tihle svatebčané evidentně nebyli ochotni puknout...

Dlouho do noci se slavilo. Veselí bylo ale přímo úměrné únavě svatebčanů, takže kromě nevěsty neměl už téměř nikdo na nic náladu. Nedlouho před půlnocí jsme se opět v komorní sestavě (já, oba Martinové a pardubický Jirka) vydali na noční koupel, tentokrát velmi odvážnou, abychom ji obratem proměnili v hluboký duchovní zážitek při návštěvě nočního Velehradu a nedalekého kostelíka v Modré. Snad to byl - alespoň pro mě - nejhezčí moment letošních prázdnin. Po našem návratu z tohoto nočního minivýletu jsme už moc svatebčanů na farním dvorku nenašli; jen několik málo jich stále křepčilo okolo ohně s opékající se sviní a k tomu jim na celé kolo vyhrávala reprodukovaná hudba. Ale ani ti nakonec nevydrželi, takže někdy po půlnoci se společnost definitivně rozešla. A pro nás zůstavší na faře začal pravý rej. Sklípek plný dobrot, které přecpaní svatebčané už odmítali, patřil teď jenom nám, kterým po výletě konečně vytrávilo. Nezapomenutelné příběhy pardubického Jirky o Padre Juanovi, Martinovo otvírání se či Richardovy průpovídky jen podtrhly výjimečnost těchto okamžiků. Prostě svatební noc, jak má být. Taky jsme končili kolem čtvrté hodiny, když už všichni měli za sebou několik hodin pokojného spánku.

V neděli dopoledne pokračovala konzumace zbylého jídla, zejména propečené svině. Slečna, vlastně už paní doktorová, s razancí sobě vlastní přidělovala každému výslužku, po čemž se všichni rozjeli do svých domovů, až jsem nakonec na faře zůstal já a oba Martinové. Znáte to: úklid, úklid a zas úklid toho, co ostatní stačili rozhrabat, ale uklidit už ne! Nakonec pozdě odpoledne jsme malebné městečko pod Buchlovem opustili, abychom našeho ministranta a varhaníka Martina dovezli do Žďáru nad Sázavou, kde právě začínalo celostátní setkání mládeže. Na cestu nám vytrvale pršelo a nikdo z nás třech netušil, co tenhle déšť zas přinese! Den nato jsem jel naposled metrem a dál už to všichni znáte, ne?