Vidíte-li tento text, pravděpodobně Vám prohlížeč blokuje kaskádové styly této stránky. Překonfigurujte si ho, prosím (Adblock: @@|ads.cvut.cz). Nevíte-li si rady, obraťte se na správce stránek.

ADS ČVUT

Akademická duchovní správa

Články

Vánoce na srubu 2002

Taky máte pocit, že než se stačíte vzpamatovat, jsou tu zase Vánoce? Myslím, že o našich srubových Vánocích to platí dokonale. Jako bychom tam byli včera...

Letošní "Vánoce na srubu" byly poněkud netradiční. Tak především nás, organizátory akce, překvapila velmi nízká účast. Oproti běžné dvacítce či třicítce účastníků se nás nakonec sjelo jenom jedenáct! Abychom si já a Petra nemuseli přiznat, že je to kvůli nám (:-), rozhodli jsme se, že neúčast svedeme na špatně zvolený termín. Je pravda, že o čtvrté neděli adventní jsme srub ještě nikdy nepořádali, poněvadž drtivá většina mimopražských studentů odjíždí na Vánoce domů a není zvědavá na nějaký srub... A ti ostatní mají často plno práce doma. A tak pevně věřím, že příští rok bude účast nejméně trojnásobná, neboť já a Petra budeme stále víc a víc okouzlující (:-).

Ale začněme s naším vyprávěním pěkně po pořádku. Jak to už obvykle bývá, někteří účastníci se nám odhlásili na poslední chvíli. A tak jsme se nakonec rozhodli, že na srub pojedeme až v sobotu ráno. Většina účastníků z Prahy autem s magistrovými, já s Martinem vlakem a pardubičtí vlakem a autem. Krásné sobotní ráno, v Praze poměrně jarní, nás na Vysočině přivítalo do své sněhové náruče. Ale to nám nevadilo, naopak nás to všechny potěšilo. Konečně budeme mít k našemu vánočnímu radování zas jednou pořádnou zimní kulisu. Krátká nepříjemnost s chybějící klíči od srubu, které nebyly na předem smluveném místě, byla pomocí mobilní techniky rychle vyřešena, a tak nic nebránilo srub obsadit. Kdosi vysekal otvor na zamrzlém potoce, rychle jsme zatopili a pojedli. Kamarádi odpoledne vyrazili na krátký výlet, kterého jsem se bohužel z osobních důvodů nemohl zúčastnit, a tak jsem alespoň udržoval oheň. Mezitím se trousili další účastníci klubové akce, až jako poslední večer přijel náš dávný kamarád Kája, přezdívaný Tygřík, se svoji slečnou, zvanou Letuška. To už jsme ale byli v příjemně vyhřátém srubu, zatímco venku se už nad ledovou krajinou snášela vánoční tma. Uvnitř to naopak vřelo přípravou našeho klubového Štědrého večera. Strojil se stromeček, připravovala se večeře, případní zájemci se v podkroví srubu připravovali na vánoční noc svatou zpovědí. Ve vůni jehličí, vánočního pečiva i kadidla nacvičovala Petra nezbytné vánoční písně, zvláště oblíbený hymnus "Adeste fideles", kterým tradičně otevíráme půlnoční mši sv. Po vynikající večeři následovalo rozdávání a rozbalování dárků. Jako obvykle se toho ujala Petruška, leč poprvé v životě jí selhal mně neznámý algoritmus rozdávání a podařilo se jí tak obdarovat samotného dárce. Ale incidentík byl rychle vyřešen a všichni dostali, co jim bylo přisouzeno. Mně např. rakety na squash s nemravným motivem, pardubický Jiří zas dostal mírně necudný polštářek ve tvaru srdíčka, který mně mimochodem druhý den posloužil jako poduška pro můj nabíjející se komunikátor... Vypadalo to, že se všichni z právě obdržených dárečků upřímně radují a tak jsme se mohli postupně připravit na zlatý hřeb štědrovečerní noci - půlnoční mši sv. Tentokrát byla obzvláště slavná: především proto, že jsem při ní přijal našeho nového kamaráda Petra mezi katechumeny - tedy čekatele křtu. Dojemný obřad začal venku před srubem: v mrazivé a temné vánoční noci pod klenbou sněhem obtěžkaných smrkových větví jsem se Petra zeptal, zda chce opravdu přejít z temnoty do světla, z chladu samoty a opuštěnosti do tepla lidského společenství. Všichni to můžeme dosvědčit, že chtěl, a tak po označení všech smyslů symbolem Kristova kříže vešel spolu s námi do prohřátého a slavnostně vyzdobeného srubu, aby obřad pokračoval mší svatou. Richard, náš loňský novokřtěnec, se ujal služby jeho budoucího kmotra a zaručil se, že to Petr opravdu myslí vážně. A Petr na oplátku dostal krásný kříž, zakoupený zjara v Medžugorje. Od této chvíle už bude ke Kristu připoután navěky.

Kdo si myslí, že slavnou (a tedy i patřičně dlouhou) mší svatou naše vánoční veselí končilo, je na velkém omylu. Po vzoru Davidova pojímání času jsme se rozhodli, vlastně Jirka a já, protahovat noc, jak jen to šlo. Aby bylo neznalým čtenářům jasno: náš kamarád David chodívá spát až k ránu a vstává kolem poledne. Nám se podařilo oslavu Vánoc protáhnout asi až do půl čtvrté, i když musím uznat, že už to bylo hodně umělé a chvílemi i hodně náročné. Na rozdíl od Davida jsem se však ráno jal budit zbytek srubu už kolem osmé hodiny, což se nesetkalo s příliš kladnou odezvou. Ale co naplat: všichni byli probuzeni a po vydatné snídani s dojídáním zbytků včerejší večeře a po úklidu srubu jsme se opět vydali na zpáteční cestu domů. Nezbytná návštěva restaurace v Golčově Jeníkově, popletený vlak, který ve skutečnosti nezastavil a řada dalších více či méně příjemných nebo nepříjemných drobností tvořily závěr letošních "Vánoc na srubu". Ani nevím, jak je mám zhodnotit: nejspíš tím, že se jako obvykle docela vydařily.