Články

Osinalice 1998

Poslední prázdninový klubový výlet

Celá tato akce byla nějak neobvyklá a plná zajímavostí a to už od samého začátku. S ostatními jsem se sešel před kostelem. Jakmile skončila mše, začalo pršet ještě více jak před tím a tak než jsme se opět stačili dostali pod střechu, trochu jsme promokli. Než jsme se posilnili teplým čajem, vše zabalili a naložili, k stále sílícímu dešti se ještě přidala tma a když jsme vyjeli, nebylo na cestu moc vidět ani přes nažhavené, čerstvě naleštěné a speciálně ošetřené automobilové reflektory. Náš obdiv si ale získalo spíše auto druhé - stařičká Škoda Octavia, pojízdná a ještě v perfektním stavu, o čemž svědčí i zdárné přečkání celé naší akce.

Cesta neubíhala zrovna nejrychleji, ale my jsme stejně nikam nepospíchali a hlavně jsme byli v teple a suchu. Akorát naší ekoložce Zuzce muselo pukat srdce při pohledu na početné žabičky na silnici, kterých tam bylo tolik, že jsme se nejprve domnívali, že jde o listí a jejichž osud nebyl zrovna vždy růžový.

Nakonec jsme průměrnou rychlostí asi 30 km/h do Osinalic přeci jenom dorazili. Kromě vybalování a různých jiných příprav se ten den již nic jiného nestihlo, akorát Vláďa ještě stačil uvařit výborný, něco jako "rýžový guláš" - zřejmě recept slečny Magistry.

Následující dny jsme zaplnili nejčastěji výlety po okolním nádherném kraji, kde Martin s Vláďou většinou hledali signál pro vysílačku a mobilní telefon a my ostatní si prohlíželi krajinu a sbírali lesní plodiny a houby. Mnoho sympatií si také získaly pískovcové skály, v této oblasti velmi četné.

Dalším zpestřením našeho výletu byla zřejmě tradiční návštěva Jablonného, místního kláštera i katakomb a výprava po stopách paní Zdislavy až po prohlídku Lemberku. Jelikož je Osinalice tak malá vesnice, že zde není ani hospůdka, nemohli jsme odolat tomuto pokušení zde v Jablonném.

Už ani nevím, čí to byl infantilní nápad, jednoho večera rozpomenout se na léta, pro nás již dávno ztracená, a oprášit klasickou českou hru "Člověče, nezlob se". Vzpomínám si jen, že nikdo neprotestoval a tak se toho dne naše zábava protáhla nejen do pozdních nočních hodin, ale pokračovala i dny následující. Nejprve jako výplň deštivého počasí a později i nedeštivého. Rozšířili se tak naše úvahy mravního chování o vyhazování nebo nevyhazování té či oné barvy figurek a dodnes mi určitě někteří neodpustí vyhození jejich figurky, i když jsem podle pravidel neměl jinou možnost.

Tak, jako všechno, i tyto krásné dny rychle uběhly a my se museli vracet zpátky domů. Když Vláďa bručel, že si holky neumyli uši z místního telefonního automatu a zašpinily tak jeho automobil, chopila se Zuzka kytary a hned bylo veseleji. Smutné však loučení.

David Slepička

A jiný pohled...

Znate to: odnekad, kde se vam moc libilo, odjizdite, a je vam to moc lito. Nejradeji byste se zase co nejrychleji vratili a pokracovali. Nejinak tomu bylo, kdyz jsme letos v cervenci odjizdeli ze Slovenska. Jak vlak uhanel pod Tatrami, litovali jsme, ze tech krasnych 14 dni tak rychle ubehlo a planovali proto dalsi akci. Volba padla na prekrasnou krajinu Kokorinska, kde ma nas kamarad Martin v jedne malebne vesnicce chalupu.

A tak jsme v polovine zari vyrazili dvema automobily dohnat to, co jsme v lete nestihli - zrekreovat se. Sobotni vecer, na ktery byl naplanovany odjezd, vypadal zprvu tak, jak by mel uprostred babiho leta vypadat. Ale zdani klame. Jeste, nez jsme vyjeli, spustil se vydatny lijak, ktery nasi jizdu promenil v nocni muru. Kdyz jsme po hodine cekani videli, ze se situace nezmeni, vyrazili jsme do nastavajici noci. Nejenze prselo dal, ale v aute se pro me z nepochopitelneho duvodu tvorila mlha, zabranujici videt ven. Cela situace byla zkomplikovana jeste tim, ze nase dve auta byla technicky naprosto nekompatibilni, takze jsme jeli temer krokem. Jen tak na okraj poznamenam, ze od Melnika dal byla silnice pokryta zabami. Zprvu jsem to povazoval za suche listi... Dodnes se divim, ze jsme tuhle cestu - zatim pro me nejhorsi v zivote - zvladli bez uhony.

Druhy den vyslo slunicko a pred nami se otevrelo nekolik prekrasnych dni uprostred nemene krasne prirody. Jak vidite z fotografii, provadelo se vsechno mozne. Nekteri lezli po skalach, nekteri si na skaly lehali a cekali, kdy se skalni previs s nimi utrhne.

Na svatek sv. Ludmily jsme se vydali na automobilovy vylet do Jablonneho. Kdo sledujete pravidelne nasi kroniku, vite, ze to v historii klubu neni poprve. Pani Zdislava, jeji dominikansky klaster v Jablonnem a nedaleky Lemberk patri ke krasnym mistum v nasi vlasti, kde se jakoby nebe priblizuje zemi. Vetsina ucastniku vyletu byla v Jablonnem poprve, takze jsme navstivili, co jsme mohli. Lemberk, sidlo Zdislavina manzela, pana Havla, se svym okolim, si ziska srdce kazdeho navstevnika nejen svou architekturou, ale predevsim stale zivym duchem pani, ktera dodnes zehna zemi, ze ktere vzesla i kraji, ktery tolik milovala.

Podvecer, po vydatnem obede v jednom z jablonskych hostincu, patril klasteru. O zajimavostech zdejsiho domu bratri Kazatelu jsem uz psal, takze pripadne zajemce odkazuji na listopad roku 1996. Prevor zdejsiho konventu, P. Jindrich Gajzler, OP, se ochotne ujal role pruvodce a dokonce nam sam zahral na restaurovane varhany v puvodnim klasternim refektari. Vsichni byli nadseni jeho poutavym vypravenim o vsech problemech, ktere provazeji neustale probihajici rekonstruci klastera, ale i o tom, ze nikdy nezustal bez Zdislaviny pomoci. A tak pod jeji mocnou ochranou - a jiste i diky velkym schopnostem P. Jindricha - mohla zacit promena jablonskeho klastera uz davno pred listopadem 89.

Kdyz jsme se s otcem prevorem loucili, byla venku zase tma. Nic naplat, v zari uz si dlouhych veceru neuzijete. Ale diky Bohu neprselo, takze cesta byla mene dramaticka. Akorat jsme trochu zabloudii...

Tak to byl nas zarijovy klubovy vylet. Kdyz jsme se po peti dnech vraceli do Prahy, ani trochu se nam nechtelo. Jeste, ze jsme mohli planovat zas dalsi akci...

Óh, to je výška...

Osvícení v lese

Posezení na skále

Rozpálený Radim, celý šťastný, že může opět vyhodit něčí figurku

"Jaktože's mě vyhodil!"

To je pohodička, co?

Odvážná Zuzka

A také odvážný Martin