Články

Hájenka 1999

Klub na horách aneb jak jsem se učil lyžovat

Tomu by jste asi neverili, ze v mem veku jsem na lyzich stal teprve jednou. To uz je hodne davno, byl jsem tehdy jeste mlady a o tom, jak moje lyzovani dopadlo, se radeji nebudu sirit. Proste hruza! Taky mi trvalo nejakych 15 let, nez jsem se podvolil znovu provozovat tento sport. A to snad jen proto, ze jsme nebyli nikde na Silvestra a klub se chtel za kazdou cenu bavit... Ale zacneme hezky po poradku.

Konec zimniho zkouskoveho obdobi proste vetsina lidi travi na horach. Nas klub zas tradicne na hajence, ktera sice na opravdovych horach neni, ale pri trose fantazie je muze okolni krajina suplovat. Nase hajenka totiz lezi na panstvi Kinskych nedaleko Zdaru nad Sazavou. Co na tom, ze rybnik Velke Darko tuto oblast predurcuje k letni rekreaci? Co na tom, ze v hajence uz tradicne nefunguji kamna, takze si jeste nekolik tydnu pripadame jako uzeni? A nakonec co na tom, ze nefunguje vodovod a voda ze studny je naprosto nepouzitelna? My tam proste jezdime radi v zime!

Letosni vylet byl pikantni jeste driv, nez jsme vyjeli. Nekteri meli "zarucene zpravy", ze v okoli je snehova kalamita a tudiz nase prebyvani na hajence ze bude temer vyloucene. Obavy se nenaplnily. Ve Zdare bylo sice ponekud vic snehu nez v Praze, ale ani metrove zaveje na okraji silnice nevadili autobusum v jizde. A tak prvni - patecni vecer jsme se na hajence vsichni ve zdravi sesli. Byli jsme opravdu jako v pohadce: zapadani snehem a v chaloupce... Misto tepla kour a zima, misto vody jakasi hnijici tekutina ze studny. Ale i to jsme prezili, i kdyz nekteri radeji na pude, kde bylo urcite nekolik stupnu pod nulou.

V sobotu prijel David, muj pomved, a tak jsme ho s Martinou a Vitkem sli privitat. Kdo by cekal romanticke sobotni dopoledne s jiskrivymi vlockami snehu, byl by zklaman. Neprijemny dest stacil znicit vsechny zaveje a razem jsme se ocitli uprostred mlhaveho dne, kde po snehu nebyla temer ani pamatka. Nase kvalitni obuv to zahy poznala take, takze jsme se s Martinou obavali tech nejhorsich nasledku. Diky Bohu, nenaplnily se. Privitani dopadlo dobre a konecne jsme byli vsichni. Prave zimni radovanky mohly nastat!

V nedeli zas napadl snih a tak jsme po dopoledni msi svate mohli vyrazit na kratky lyzarsky vylet. Pro me znamenal hned nekolik soku, pricemz nejvice jsem byl uz od mladi traumatizovan jizdou z kopce. A tu jsem musel absolvovat hned na zacatku, kdyz jsme vjizdeli na hladinu Velkeho Darka. Po vcerejsi obleve me pripadala ledova vrstva nejista. Moje nejistota rostla, jak se zvetsovala nase vzdalenost od behu. Zvlaste tehdy, kdyz jsem pod slabou vrstvou ledu objevil cosi mokvajiciho. Kamaradi me ujistili, ze ten pravy led je az pod tim. Nezbyvalo mi nic jineho, nez jim verit. Vratili jsme se nakonec az za tmy a vylet se mi docela libil.

A tak to slo i v nasledujicich dnech. Vylety byly porad delsi a delsi, jednou nas dokonce stihla prava snehova vanice, a nadseni z mych lyzarskych pokroku nebralo konce. Zvlaste tehdy, kdyz cela skupina musela cekat, az "bezpecne" sjedu sebenepatrnejsi kopecek.

Nemohu se na tomto miste nezminit o obetave starostlivosti pomveda Davida, ktery mi byl nejen vynikajicim ucitelem, ale i starostlivym ochrancem. Neustale se snazil vstipit mi, casto marne, zakladni lyzarske navyky a kvuli tomu si sam poradne nezalyzoval. Odmenil jsem ho nakonec sluvkem, jehoz skryte narazky pochopila jen Zuzka.

Ale kazda legrace ma svuj konec. Letni semestr se nezadrzitelne blizil a s nim i potreba vratit se domu. A tak nastal cas louceni. Prvni odjel ve ctvrtek casne zrana nas novy clen Anton. Kdyz jsem ho vypoustel ze spici hajenky do temne noci, nemel jsem vubec dobry pocit. Chumelilo celou noc a cesta po hrazi Darka nemusela byt vubec bezpecna. Ale zvladl to, je to sikovny hoch. Kdyz jsme odjizdeli jako posledni k veceru, byly uz misty opravdu velike zaveje. Auto by k nasi hajence rozhodne neprojelo a i ty autobusy uz konecne mely problemy. Ted, kdyz to konecne vypadalo jako na horach, jsme museli domu. Ale asi uz to tak byva, ze v nejlepsim se ma prestat. A tak i ja koncim svou reportaz. Chcete-li se dozvedet neco blizsiho, zeptejte se ocitych svedku. Treba Zuzky a Antona, jak se kraji salam...

Vláďa před nepřekonatelnou překážkou: půlmetrový kopeček

Zuzka, Anton, Vláďa a Martin

Zapadlí vlastenci