Články

Vánoce 1999 na srubu

Stalo se už tradicí, že poslední adventní víkend tráví členové našeho klubu pohromadě. Ne snad proto, aby společně nakoupili dárky nebo si navzájem uklidili, ale proto, aby společně prožili Vánoce. Takové, jaké mají být a jaké bohužel v mnoha našich rodinách už dávno nejsou. Jaké byly ty letošní? V mnoha ohledech stejné jako ty předcházející, ale přitom úplně jiné. Přímo zásadně jiné. Posuďte sami.

Začnu nejdřív tím, co bylo stejné. Tak především místo. Opět jsme mohli ty dva krásné dny prožít na srubu našich bratří adventistů nedaleko Golčova Jeníkova. Stejné bylo i štědrovečerní menu: po důkladné poradě jsme se opět rozhodli pro staročeského kubu, který se tentokrát vydařil mnohem lépe, než vloni. Smažený kapr nám přece jen připadal v těch polních (resp. lesních) podmínkách trochu náročný. Akorát polévka byla rybí, a to ještě z pytlíku. Pak také ta spousta dobrot, vánočního cukroví, ozdobený stromeček a koledy. A co bylo jiné?

Tak především jiní byli lidé. Zas do našeho klubu přibylo mnoho nových tváří, tentokrát už nejen ze studentů Teorie obvodů, ale i z posluchačů Úvodu do teologie, jelikož tento předmět se letos učí poprvé v zimním semestru. Přijeli i někteří z těch, kteří patří k zakladatelům našeho klubu, přičemž už jsou ze školy pryč a jejich rodinné i pracovní vytížení jim nedovoluje být s námi častěji. Někteří zůstali celý víkend, někteří jen sobotní - štědrovečerní noc. Ta je totiž vždy tou nejdůležitější částí celého víkendu.

A jak takové Vánoce vůbec probíhají? Tak především je nutné zajistit všechno po stránce technické. To spočívá nejen v zajištění srubu (aby tam bylo volno), dříví, pitné vody či zdroje elektrické energie (starý vyřazený akumulátor), ale především jídla, nádobí, stromečku, dárků ap. Pro starou škodovku, kterou nám všechno odvezl náš nový člen Ríša, to byla docela fuška. Ale zvládli to oba (Ríša i ona) výborně. Když už máte tu kupu všeho na místě, je třeba začít srub zabydlovat. Především zatopit. Šlo to sice jako obvykle velmi dobře, jen jsme měli pocit, že zima, nalezlá uvnitř, se nějak nemá k odchodu. Ale nakonec jsme ji přece jen vystrnadili. K večeři jsme uvařili buřtový guláš. Postupně jsme objevovali, co všechno jsme zapomněli doma. Třeba pořádné prkýnko na krájení. A sběračku. A řadu dalších hloupostí, které se zdají najednou nezbytnými. Večer, po vydatném guláši, jsme si zahráli na soud. Soudili jsme Vlka za to, že sežral Karkulku. Nevěřili byste, jak se tak jasná věc může proměnit v zapeklitý příklad.

V sobotu jsme se vydali brzo po snídani na krátký výlet. Jen tak, bez mapy. Počasí nepřipomínalo Vánoce ani trošku, jemně mrholilo, takže jsme za chvíli byli celí promoklí. Jak jsme tak šli lesem, najednou... Ne nebojte se, nepotkali jsme ani Karkulku ani Vlka. Tak zas nás ten páteční večer nevzal. Přišli jsme jen do vesnice, o které jsme, nemajíce mapu, netušili, kde se může nacházet. Nakonec ale všechno dobře dopadlo, cestu zpět jsme našli a ani nás cestou nikdo nesežral. A pak to teprve všechno začalo.... Příprava na Štědrý večer. Někteří z nás vyráběli ozdoby (jako tradičně pod Zuzčiným vedením z ekologických materiálů, tedy ze slámy, papíru, nití ap.), jiní (taktéž pod Zuzčiným vedením) svíčky. Nevěřili byste, co všechno se dá vyklouzit z 5 kg bezbarvého parafínu, zbytků barevných svíček či voskovek a kelímků od jogurtu nebo od kávy z našich fakultních automatů. Nabízíme vám ilustrační foto. A kdo nedělal to ani ono, tak buď vařil, nebo nacvičoval koledy na večer nebo třeba i spal. Štědrý večer začal - jak jinak - štědrovečerní večeří. Ještě jednou musím zdůraznit, že Zuzce a Lucce se kuba moc povedl. Dokonce byl i v troubě zapékaný. Jak vidíte na fotografiích, o jídlo všeho druhu nouze nebyla. Po večeři jsme si ještě rozdali dárečky. Opět bylo zajištěno - díky geniálnímu Tomášovu systému, který mi dosud není moc jasný - že nikdo nedostal ten svůj a tak se každý mohl radovat z nějaké maličkosti. Alespoň to tak vypadalo, že se všichni radují.

Zlatým hřebem večera byla bohoslužba, kterou jsem slavil letos poprvé já sám. Ještě jsem totiž neprozradil, že to byl ten hlavní důvod, který na srub přivedl i ty staronové členy. I když je jejich manželky už moc nepouští, na tohle je pustit musely. Týden před tím jsem byl totiž vysvěcen na jáhna a tak jsem měl velkou radost, že jsem tuhle významnou událost směl oslavit se svými studenty. Atmosféru tohoto liturgického společenství vám asi těžko mohu přiblížit slovy, ani fotografie vám toho asi moc nepoví. Boží slovo této půlnoční vánoční liturgie nám hlásalo radostnou zvěst, že Bůh se pro nás stal člověkem a v betlémském chlévě se narodil jako malé děťátko a andělské zpěvy nad Betlémem zajišťovala Zuzka, oba Jirkové a další muzikanti. Prostě na srubu to vypadalo jako v ráji... I kázání bylo dlouhé, prý to všechno trvalo kolem hodiny a půl.

A co potom? Nikomu se ještě nechtělo spát. Některým se ani nemohlo, protože velmi časně zrána odjížděli za svými povinnostmi, jiní využili vánoční noci třeba k povídání o tom všem, co toho večera prožili, nebo k noční procházce lesem.

Tak a to je všechno. Zase skončila jedna vánoční idyla v klubu. Ale idyla krásná, která je díky Bohu skutečností. Skutečností, na kterou se zapomíná ve shonu předvánočních nákupů nebo úklidů, na kterou mnoho lidí nemyslí nebo kterou mnoho lidí ani nechce poznat. My jsme ji poznali - a jsme proto moc a moc rádi.

Jednou jsme vyrazili
k vesnici Římovice
užít si trochu srandy
a oslaviti vánoce.

Soudili jsme vlka,
že morálku kazí,
dopadlo to typicky
nenašly se důkazy.

Vladimír měl kázání
(on je teďka jáhen)
Vyznali jsme víru
a pak řekli Amen.

Moje milé dětičky
dejte mně korunu
to je konec básničky
můžete jít domů.

Takto všechno viděl náš nový člen Vašek.

Příprava večera

Tradiční srubová kejda...

Po večeři

Půlnoční bohoslužba slova