Články

Jubilejní jaro na Svatém Janu

Jen velmi nerad píšu o jarním klubovém výletě na Sv. Jana v letošním Milostivém létě 2000, protože to byl poslední výlet, který jsme směli prožít s naším kamarádem Jirkou Novákem a proto vzpomínky na tuto klubovou akci jsou obzvláště bolestné. Řada událostí, které se zdály zcela běžné, dostala najednou po Jirkově odchodu na věčnost úplně jiný rozměr a pro řadu z nás zůstane tento poslední klubový výlet s Jirkou do konce života vzácnou zkušeností.

Z Prahy jsme odjížděli v pátek v podvečer, Jiří se ochotně ujal vedení celé akce, protože já jsem vzhledem k jiným povinnostem mohl přijet až pozdě večer. Jedna skupina pod vedením Zuzky se dokonce vydala z Prahy v pátek večer pěšky, takže do Sv. Jana dorazili až v sobotu časně zrána. To, co vidíte na fotografiích, není protest ekologů proti automobilové dopravě, ale právě ona skupina, bivakující po proputované noci, zrána před farou. Alespoň tak to zachytil můj objektiv.

V sobotu jsme podnikli první velký výlet, a sice do štoly Emilky, kterou se nám při poslední výpravě nepodařilo najít. Je to docela dlouhá štola na pravém břehu Vltavy asi 10 km proti proudu od Kamýku, pozůstatek někdejší těžby zlata. Cestou jsme opět navštívili židovský hřbitov blízko dvorce Radobyl a také pomocí nejmodernější techniky navigovali Martina s Janou, kteří jako obvykle bloudili kdesi okolo Sedlčan. A protože bylo veliké horko, jak už bývá u nás zjara zvykem, neodolali jsme se vykoupat ve Vltavě. Dlouhou cestu v úmorném horku jsme si také krátili hrou, kterou nás Jiří naučil, a která se jmenuje "Nálety". Před čím, resp. před kým jsme se skrývali, nemohu však prozradit.

Emilka, tentokrát už v pohodě nalezená, se našemu klubu neubránila navzdory mohutné mříži, střežící její vchod před nepovolanými. Kdosi objevil, že mříž není zdaleka tak kompaktní, jak vypadá a že ji kdosi dávno před námi na vhodných místech přepiloval, takže je rozkládací. Štola, ve které se dá pohybovat jen po kolejnicích, mezi kterými teče voda, je hodně dlouhá a rozvětvuje se do několika dalších chodeb, do kterých si netroufli ani ti nejodvážnější.

Do Sv. Jana jsme se vraceli opět už na podzim odzkoušenou cestou přes Krásnou Horu. Někteří nepohrdli rovněž odzkoušenou místní restauraci, já s Jiřím jsme uposlechli hlasu zvonu krásnohorského kostela a účastnili se mše sv. Byla první májová sobota, zasvěcená Matce Boží a nikdo z nás netušil, že pro Jiřího je to sobota poslední a že za několik dní on už uvidí Královnu máje tváří v tvář!

Sobotní večer jsme prožili nad táborákem. Byl krásný květnový večer a my jsme za sebou měli první den naší jarní klubové akce.

Na neděli byla naplánována pouť na Sv. Horu. Toto nejvýznamnější české mariánské poutní místo leží na kopci nad Příbramí, se kterou je spojené proslulými svatohorskými schody. Od Sv. Jana to může být kolem 30 ti km. A tak, vzhledem k úmornému vedru, bylo třeba na část cesty využít autobus. Ale i tak jsme se nakonec všichni, putující různými způsoby, sešli odpoledne ve svatohorské bazilice na mši sv. Pro Jiřího to byla mše poslední.

Pondělní svátek P. Marie Pomocnice (8.5.) jsme už strávili jako obvykle úklidem fary a balením. Většina z nás už spěchala domů, aby dohonila to, co za celý víkend zameškala. Byl to krásný májový víkend a přece byl tolik smutný. Ale je vlastně důvod ke smutku, když se někdo z nás vrací Domů? Netušili jsme tehdy, že se znovu uvidíme za několik dní nad Jirkovou rakví a možná že tam náš jubilejní májový víkend teprve skončil. Protože tam každý z nás pochopil, že jeden z nás, náš kamarád Jiří, je už v nebeské slávě, a že určitě nezapomene na ty, které zanechal opuštěné. Od té doby jsme se o tom už nesčíslněkrát přesvědčili a já se už těším na společnou modlitbu Sexty, kterou jsme si s Jiřím v pondělí při odjezdu ze Sv. Jana domluvili.

Ekologická demonstrace proti automobilismu

Příbramské nádraží

Svatá Hora

Nádvoří před bazilikou