Články

Toulky krajem Železných hor

Vy, co pravidelně sledujete nabídku našich klubových výletů, si určitě vzpomenete, že tento listopadový víkend byl zařazen naprosto neplánovaně. Vedly mě k tomu dva důvody: jednak jsme už měsíc spolu nikde nebyli a jednak na 23. listopad byl stanoven v Hradci Králové kněžský den. Výsledkem obého bylo rozhodnutí, že bychom mohli prožít tento víkend v Heřmanově Městci: tam, kde často trávíme Silvestra. A abych dodal akci, konané v poněkud nevlídném listopadovém počasí na atraktivnosti, rozhodl jsem se ji avízovat jako "putování za pověstmi heřmanoměstecka". Maje doma sbírku těchto pověstí, připadlo mi to velice příhodné. Krom toho, jak jsme se později dozvěděli, konalo se právě v neděli 25. 11. v Heřmanově Městci slavnostní otevření rekonstruované synagogy a židovské školy. A i když nás nebylo početně mnoho, vlastně jen takové tvrdé klubové jádro, byl to moc pěkný víkend. Ale teď pěkně po pořádku: Páteční cestu většiny nejsem schopen popsat. Jak asi pozorný a zasvěcený čtenář pochopil, jel jsem totiž onoho pátečního večera z Hradce z kněžského dne. Toho dne se totiž poprvé v dějinách královéhradecké diecéze slavila slavnost sv. Klimenta, papeže a mučedníka a tak se pan biskup rozhodl svolat kněze své diecéze do svého sídelního města právě v tento den. V Pardubicích jsem měl večer sraz s pardubickým Jirkou a společně jsme dojeli autobusem do Heřmanova Městce. Byli jsme první a tak jsme museli ještě nějakou dobu v mrazivém večeru čekat, než ostatní dojeli z Prahy. Včetně mých zavazadel, která mi ochotně dovezli David a Tomáš. Večer v Heřmanově Městci se jako obvykle vydařil. Byla to taková "pánská jízda", neboť slečna magistrová jako jediná žena této akce se účastnící, měla dorazit až v sobotu dopoledne. Po vydatné večeři z vlastních zdrojů, resp. ze zdrojů Davidovy babičky, jsme nakonec ulehli k nočnímu odpočinku, abychom byli na příjezd sl. magistrové i na sobotní výlet řádně připraveni.

Někteří byli ještě v posteli, když nás téměř za ranního kuropění překvapila rozjásaná slečna magistrová. Někteří ale, konkrétně Tomáš s Jiřím, už mezitím navštívili místní obchody a nakoupili vše potřebné. Mimo jiné i salám pro psy, který je zlákal svou lácí. Dodnes netušíme, byl-li to žert, přehlédnutí nálepky na salámu nebo prostě záměr. Brzy po snídani (což v klubových podmínkách bývá poslední dobou krátce před polednem) jsme konečně vyrazili na výlet po tajuplných památkách tohoto malebného kraje. Počasí nám sice moc nepřálo, ale zato vytvářelo nezbytný kolorit pro strašidelné historky zašlých časů. Z Heřmanova Městce jsme se vydali podél trati směrem k vísce, zvané Raškovice. Dnes v této vesniččce žije pouhých 96 obyvatel, zato její minulost je slavná. První zastávkou našeho výletu byla Návesní skála, kterou najdete opravdu hned na návsi. Je to téměř kolmá skála, připomínající dávno ukončenou těžbu kamene na výrobu vynikajících mlýnských kamenů a končící ve vodách zatopeného lomu. K náhlémů zatopení došlo roku 1750 a byla tak ukončena těžba, sahající až do 15. století. Brzy potom došlo k smutné události, kterou připomíná místní pověst: jednoho letního večera tudy projížděl vrchní správce panství z nedalekých Choltic, když tu se najednou přihnala bouře, blesky křižovaly oblohu a pro hustý lijavec nebylo ani na krok vidět. Rozumný kočí se chtěl alespoň na okamžik schovat v některé chalupě, ale zlý pán o tom nechtěl ani slyšet. Naopak, převzal řízen už dost tak splašených koní, práskal bičem, až se země otřásala, klel a popoháněl ubohá zvířata do té hrozné psoty. Když koně odmítali zrychlovat, práskl bičem ještě silněji a vykřikl: Hrom aby do těch potvor uhodil! V tom sjel blesk těsně vedle kočáru, koně se splašily a řítili se do zatopeného lomu. Kočí stačil vyskočit, ale vrchní správce, kočár i koně nenávratně zmizeli v hlubokých vodách jezera. Krátce nato déšť ustal a tak se lidé dali do hledání. Ale po nešťastném panu správci a jeho spřežení už nebylo ani památky. Dodnes se prý ale ve výroční den neštěstí vynoří z jezerní hlubiny oj kočáru.

Romantická procházka pokračovala polními cestami dál k obci s poněkud zvláštním názvem Svinčany. Nás sem původně netáhlo to, co nás nakonec ve Svinčanech dostalo (jak se dozvíte později), ale smutný osud dívky jménem Salomena, která zde před mnoha staletí smutně ukončila svůj mladý život. Panna to nebyla lecjaká, ale urozená panna Salomena z Gerštorfů, dcera pana Jiříka, bohatého muže, jemuž v okolí řada panství a dvorů. Panna Salomena žila převážně v Cholticích, kde měla rodina hlavní sídlo, nicméně se často též zdržovala u svých příbuzných na tvrzi ve Svojšicích, což se jí nakonec stalo osudným. Tam se totiž seznámila s mladým, urostlým rytířem z nedalekých Něnkovic. Zatímco rod Gerštorfů se pyšnil majetkem i vysokým postavením, rodiče rytíře z Něnkovic se neměli čím chlubit. Byli chudí a jediné, co měli, byla rodová tvrz. To však panu Jiříkovi nemohlo stačit k tomu, aby lásce své dcery požehnal. Rozhodl se tedy, že proti rozvíjejícímu se vztahu rázně zakročí.

Jednoho krásného slunného odpoledne se jako obvykle vydala Salomena se svým milým na procházku. Koně uvázali na kraji lesa a kochali se krásou rozkvetlé přírody. Když v dálce spatřili přijíždějící pana Jiříka, chtěl mladý muž rychle odjet a vyhnout se tak přímě konfrontacise svým budoucím tchánem, leč tragédii už nešlo zabránit. Salomena, milující jak svého chlapce, tak samozřejmě i svého otce, se snažila oba muže od sebe odtrhnout, ale otcův meč, již rozmáchnutý, byl rychlejší. Nešťastná rána zasáhla Salomenu a rozťala ji lebku. Dodnes prý je na tomto místě pomníček, připomínající tragickou událost a hlásající i dnešním rodičům, aby nebránili lásce svých dětí. A tak dodnes přípomíná tento smutný příběh, odehravší se kdesi v lesíku u Svojšic, zobrazení půlhlavé panny na jejím vlastním náhrobku. Bohužel ani pomníček, ani náhrobek jsme neviděli, poněvadž v roce 1912 byly náhrobky definitivně přemístěny do kostela, kde asi v současnosti chátrají spolu s celým kostelem a kdybych chtěl být hodně jedovatý, tak i s celou vesnicí. Už jsme téměř vycházeli z této nepříliš vzhledné vísky s přílehavým názvem (kdysi prý kterási svině svým rypákem vyryla kostelní zvon z bahniska, kterého je dosud opravdu hojně a ten zvon prý dodnes zní jako "vyryla mě svině, vyryla mě svině"), kdy nás Jiří ještě upozornil na krásnou faru, která tvoří architektonickou dominantu vesnice. Je paradoxně dosti vzdálená od kostela a v její těsné blízkosti, pravděpodobně na farském, stojí nevzhledné domky a paneláčky, prozrazující poněkud nevytříbený vkus svých majitelů. Ale ta fara stojí za to. Nabízíme vám tři fotografie, ně které z naší produkce, některé z archivu památkářů. Jak jsme totiž později zjistili, není to fara lecjaká. I přes silně zanedbaný zevnějšek prozrazuje linie, za které by se nemusel stydět i nějaký menší zámek. A vnitřek tomu samozřejmě odpovídá. Sál v 1. patře, označovaný v "Uměleckých památkách Čech a Moravy" jako jídelna, je vyzdoben šesti nástěnnými malbami J. Kramolína z roku 1774. Znáte ten pocit, že se do něčeho (nebo někoho) zamilujete na první pohled? Tak přesně to se stalo několika z nás ve Svinčanech. Konkrétně mně, Tomášovi a Jirkovi. Prostě ta fara nás dostala. Od té chvíle jsme nemluvili o ničem jiném než o Svinčanech, pevně rozhodnuti z nich vytvořit reprezentativní klubové sídlo. Ještě dlouho do noci nám pardubický Jirka líčil onu atmosféru svinčanského "zámku" po náročné rekonstrukci. Nechte se překvapit a pokud tuto reportáž budete číst po letech, zkuste se podívat dopředu, jak to nakonec celé dopadlo. A až na webových stránkách klubu narazíte na fotografie luxusního zámku s neméně luxusní zahradou a drahými vozy, parkujícími před barokním vchodem, lemovaným vzrostlými thujemi, pak vězte, že náš sen se stal realitou... Ale na to si ještě musíme nějak ten rok počkat, takže zpět do přítomnosti. Nedaleko Svinčan je ves s názvem Choltice, skrývající zámek. Snad odtud kdysi dávno denně odjížděla panna Salomena, aby se proti otcově vůli setkávala se svým milým. Dnes je, alespoň pro mě, pozoruhodné zasvěcení zámecké kaple sv. Romediovi, světci, o kterém jsem nikdy ani neslyšel. Pro ostatní byla zas pozoruhodná zámecká restaurace, situovaná do bývalého vjezdu do zámku. Pravda, je velmi romantická, ale také velmi zakouřená a tudíž alespoň pro Davida zcela nepoužitelná. V praxi to znamenalo, že všichni až na Davida se v ní usadili, aby z ubohé nabídky vybrali alespoň grog pro zahřátí, zatímco David se jal bloumat po zámeck oboře, kterou stále intenzivněji zasypával sníh. Zželelo se mi ho, a tak jsem nakonec i já pohrdl zakouřeným teplem a vydal se společně s Davidem obdivovat krásy vesnice. Kdy jsme se z obchůzky vrátili, dlouho jsme si ještě povídali, čekajíce na své kamarády. Časem nám začalo být divné, co tam tak dlouho dělají, vždyť přece vypít grog a zaplatit nemůže trvat tak dlouho. Jaké bylo ale naše překvapení, když jsme v restauraci naše kamarády nenašli. Byli dávno pryč a protože celá obec a široké okolí je - navzdory reklamním sloganům - naprosto bez signálu, nemohli jsme použít ani nejmodernější komunikační systémy.

Teprve daleko od vesnice jsme se spojili - samozřejm jen na vlnách GSM - a zkoordinovali naši další cestu. Zatímco zbytek výpravy poznával další čarokrásná místa Heřmanoměstecka, nám bylo souzeno jít na vlak a čekat asi hodinu v jakémsi polorozpadlém nádražíčku na příjezd lokálky od Přelouče. Takže když jsme byli připraveni o tajuplné reálie, četli jsme si alespoň pověst o staré Římance, probuzené na dvoře Rudolfa II. tajemným alchymistou k životu. Ještě, že nám zůstala alespoň knížka. Večer? Tradičně v hotelu "Eden", se kterým máme ty nejlepší zkušenosti. Kolegové volili po vydatné večeři kulečník, já kostel a David ... učení a vědu. Prostě v našem klubu si každý svoje místo najde. Příjezd zbožné dívky s nezbožným chlapcem z Pardubic se nekonal, jelikož jsem jim neprozřetelně prozradil, že jdeme do hospody, místo abych řekl do restaurace na večeři. Myslím, že spát jsme šli brzo zrána. A nebylo to jen svařákem, který nás měl zahřát, ale především hrou "Člověče, nezlob se", hranou ve dvojicích. Mně a pardubickému Jirkovi to připadlo najednou tak odporné, že jsme hru vyloženě bojkotovali, hráli zcela nedbale a paradoxn vítězili. Ti, co ji vyloženě "žrali", se nemohli ze svých chlívků ani dostat. Inu, tak už to i v životě bývá... Když jsme konečně kolem třetí hodiny ranní, ukolébáni tichým Jirkovým líčením svinčanských krás, usnuli, určitě se každému zdál sen o překrásném zámku a některým možná i o krásné princezně, která je v něm čeká... Někdy si o tom nechte vyprávět. Jestliže někdy bývají neděle ve znamení odjezdu, byl tento výlet výjimkou. Čekal nás totiž další zlatý hřeb, na rozdíl od Svinčan plánovaný, a to otevření židovské školy a synagogy. Zúčastnil se ho sám pan starosta, exministr války, a bylo vidět, že všichni, včetně něho, jsou na své dílo právem pyšní. I když z původního počtu 840ti Židů (stav v roce 1849) se po válce vrátily pouze dvě ženy, je synagoga s přilehlou školou vedle katolického chrámu a zámku překrásnou dominantou města, která v něm svoje místo má plným právem. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak jen proto, že ukazuje, kam až může dojít lidská zloba a nenávist. Synagogou se totiž už nikdy nebudou ozývat zbožné zpěvy věřících, ti totiž nastoupili 3. prosince roku 1942 na pardubickém nádraží svoji poslední cestu, vedoucí do Osvětimi. A školou už nebude znít křik neposedných židovských dětí, protože žádné se už nenarodí. Tím spíš je třeba podobné monumenty budovat, abychom už navždy zabránili záměrům všech zlých a ukrutných lidí i jejich režimům. I když slavnostní vernisáž výstavy, instalované v restaurovaném objektu, se konala až odpoledne, byla synagoga i škola přístupná veřejnosti už od rána. Návštěva určit stála zato, přímo nás nadchla. Nevím, čím to je, ale cítil jsem se tam nesmírně krásně. Jakoby se ty tisíce modliteb, obětí a utrpení minulých generací koncentrovaly ve zdích této modlitebny. Co mě nadchlo nejvíce, byla spojovací chodba mezi 1. patrem školy a "kůrem" synagogy (ve skutečnosti ženskou galerií), kterou mohli židovští žáci kdykoliv procházet přímo ze školních lavic do posvátných prostor modlitebny. A když si uvědomíme, že ve škole byl i byt rabína, tak pochopíme, že tady k dokonalosti nic nescházelo. Musím se přiznat, že podobné uspořádání bytu a kostela by bylo mým tajným přáním... Synagoga pochází z roku 1870, kdy nahradila původní stavbu z roku 1760, která už nevyhovovala rozrůstající se židovské obci. Definitivní konec židovské obce i tohoto vyjímečného komplexu znamenala 2. světová válka a léta následující. Není samozřejmě tajemstvím, že ani komunistický režim neměl Židy v lásce. Ze školy se stal obytný dům a synagoga byla prodána Českobratrské církvi evangelické. Vítězný únor ale učinil definitivní konec i snahám evangelíků a ze synagogy se na čtyřicet let stalo skladiště. V létech 1980 - 1982 rozhodl tehdejší národní výbor zbourat jedinečné židovské ghetto v Heřmanově Městci. Téměř zázrakem se toto barbarské řádění vyhnulo škole a synagoze. A na fotografiích vidíte současný stav. A plány do budoucna? Obnovit podle dokumentace i zničené ghetto a vytvořit pozoruhodný komplex památek židovsk kultury českého venkova. Ale to nejdůležitější bude obnovit i v lidských srdcích nápis, který se od listopadu 2001 opět v plné nádheře skví na heřmanoměstecké synagoze: "Vstupujte v brány Jeho s díky, v síně Jeho s chválou, děkujte Mu, oslavujte Jeho jméno!" Prostě tentokrát stál náš společný víkend opravdu za to. Po obědě jsme se sbalili a spěchali na vlak. I to by vydalo na samostatné vyprávění, ale třeba zas někdy příště...