Vidíte-li tento text, pravděpodobně Vám prohlížeč blokuje kaskádové styly této stránky. Překonfigurujte si ho, prosím (Adblock: @@|ads.cvut.cz). Nevíte-li si rady, obraťte se na správce stránek.

ADS ČVUT

Akademická duchovní správa

Články

Vánoce 2001 na srubu

Chtělo by se mi tohle vyprávění o srubových vánocích 2001 začít poněkud tradičně. Tedy asi v tom smyslu, že se nás tam sešlo jako obvykle hodně, že to bylo romantické a pěkné, že jsme navázali mnoho nových a krásných vztahů a že jsme prožili jako vždy opravdové staročeské Vánoce, dokonce i s kubou, kterého tentokrát naše děvčata uvařila přiměřené množství (pro neznalé: kuba je staročeské vánoční jídlo z krup, česneku a hub, které většinou o srubovém Štědrém večeru vaříme z důvodu snadné a nenáročné přípravy) . To všechno je také svým způsobem pravda a přece: každý okamžik lidského života je jiný a v něčem neopakovatelný, stejně tak jako jsou pokaždé jiné a neopakovatelné i naše klubové akce. Třeba jen proto, že vždycky přijedou jiní lidé a přinesou s sebou kousek své originality. Podobně tomu bylo i o letošních klubových Vánocích. Posuďte sami:

Z původně přihlášených asi 38 lidí nakonec přijelo jen asi 28, ale to je obvyklý jev, který mi dovoluje nabrat na akci tolik přihlášek, že nezasvěceným z toho hrůzou vstávají vlasy na hlavě. A tak se mohu na jejich ustrašené otázky typu: prosím tě, kde budou všichni spát a podobné jen blahosklonně usmívat. Akorát nevím, co by se stalo, kdyby se jednou všichni domluvili a opravdu přijeli v plném počtu. To by zas ty vlasy hrůzou vstávali pro změnu mně.

Počet je tedy vyjasněn, zbývá dodat, že snad dobrá polovina všech účastníků přijela až v průběhu soboty, což samozřejmě usnadnilo organizaci celé akce.

Každému, kdo něco podobného v životě organizoval, je asi jasné, že příprava začíná dlouho před vlastním odjezdem. Od shánění auta, které do těchto nehostinných míst dopraví nezbytný proviant (potraviny, stromeček, stojánek, Betlém a jiné nezbytné vánoční rekvizity) až po vlastní nákup. Ten proběhl během pátečního dopoledne v Penny Marketu (to z důvodů chudoby studentů) a jak se později ukázalo, nezapomněl jsem na nic kromě krabicového vína, ze kterého bychom mohli vyrobit svařák. Co se dalo dělat, víno jsme museli dokoupit v místním obchodě, kde ale na naši chudobu už nebrali ohled. Každá krabice vyšla totiž asi o 20 Kč dráž. První skupina vánočních nadšenců odjížděla z pražského hlavního nádraží v pátek v půl šesté večer. Vše probíhalo hladce s výjímkou Antonova čekání na spací pytel, který mu měli donést kolegové z koleje. Oni mu ho sice donesli, ale nějak se nebyli schopni najít, takže Anton pobíhal po nádraží tak dlouho, až jsme mu téměř ujeli. Nakonec to ale všechno dobře dopadlo. Další problém nastal v Kolíně, kde jsme se měli setkat s přistoupivším pardubickým kamarádem Jirkou. Nakonec jsme se sešli až v Golčově Jeníkově na náměstí a to ještě díky telefonu. Konečně už jsme ale byli kompletní a mohli jsme vyrazit směr srub. Cesta ledovou zimní krajinou pod jasným nebem, plným hvězd, byla velmi romantická. Méně romantické bylo ale zabydlení srubu, které zejména v této denní i roční době je poměrně nepříjemnou záležitostí. Poprvé v životě jsme také viděli potok, tekoucí pod srubem, pod ledovým příkrovem, který se nebránil ani našemu klouzání, takže byl opravdu pevný. Ještě že v něm byla místa, kde se dalo dostat k tekoucí vodě, čehož využili i někteří odvážlivci k ranní koupeli (viz foto).

Po příchodu na srub se ujal iniciativy pardubický Jiří. Zatopil a dokonce vytáhl láhev Magistera, abychom se zahřáli. Byl to prozíravý čin, neboť, ač kamna žhnula, teplota v místnosti se příliš neměnila. Poměrně dlouhé čekání na teplo jsme si krátili nejen večeří z vlastních zásob, ale třeba i poutavým rozborem situace na pražské teologické fakultě. Mezitím se ale ozvaly další obyvatelky srubu, které se patrně snažily zapojit do našeho společenství: malé, roztomilé myšky. Byly trochu drzejší, než by nám připadlo únosné, dokonce prozkoumávaly i naše baťohy a lezly na stůl. A protože s postupující nocí a snad i teplotou v místnosti byly stále aktivnější, rozhodl se Anton, že jim nabídne poslední kapičku, která zbyla v Magisterovi. Myšky kouskem rohlíku, namočeným v lákavém moku, nepohrdly, řádně se opily a během chvíle usnuly. Přesně podle našeho plánu.

Pozdě večer dorazil Ondra s autem, naloženým jídlem a také s Dančou a Viktorem. Pro tento večer jsme byli kompletní a po několikahodinovém vítání, večeření a mytí v potoku jsme mohli jít v počtu asi třinácti lidí konečně spát. S teplem to už vypadalo slibně, nicméně nad ránem nás probudila krutá zima.

Sobotní dopoledne probíhalo jako obvykle. Po celkové revizi všech zásob bylo nutné vyrazit do Golčova Jeníkova přikoupit chléb a jiné nezbytné potraviny (např. už zmiňované víno) a především sehnat stromeček, neboť Vánoce bez stromečku jsou nemyslitelné a my jsme samozřejmě odmítli variantu obstarat si stromeček v lese. Vše se nám sehnat podařilo a příprava Štědrého večera mohla začít. To už se ale postupně trousili další návštěvníci a někteří jiní se zas vydali na krátký výlet po okolí. Je totiž nutno poznamenat, že tentokrát se akce zůčastnilo hodně nových "koňů", kteří byli na srubu poprvé. Já jsem využíval vzácných chvil klidu k modlitbě breviáře, který se mi ale stejně nepodařilo zvládnout v plném rozsahu.

Celé odpoledne, poznamenané přípravou Štědrého večera, probíhalo celkem tradičně až na jeden malý incident, který zaměstnal několik z nás. Bylo jím hledání pardubického varhaníka Martina, jeho kamaráda, rovněž Martina a elektronických varhan, které s sebou vezli. Okolnosti jsou příliš složité, než abych je vypisoval, stačí jen poznamenat, že všechno dopadlo dobře, nikdo se neztratil a Martin mohl svým uměním okrášlit nejen půlnoční mši sv., ale i následnou noc a nedělní dopoledne. Zvláště nezapomenutelná byla jeho interpretace scénky z filmu "Pelíšky". Prostě umělci jsou umělci...

Vraťme se ale ke Štědrému večeru. Jak jsem již poznamenal, odpoledne i podvečer probíhaly standardně. Výroba ozdob, vaření, nacvičování. Bližší informace ale bohužel nemohu dodat, neboť jsem se téměř několik hodin věnoval duchovním rozhovorům a zpovědím, jejichž obsah bohužel nemohu z pochopitelných důvodů zveřejnit. A tak mohu jen konstatovat, že jsem byl téměř násilím přivolán k večeři, která byla vynikající. A pokud by ji přece jen něco chybělo, bohatě to vynahradila Kunovjanka, sterilovaná zelenina, která se stala zlatým hřebem večeře. Zejména pro pardubického Jiřího, který na ní podle vlastních slov "ujížděl". Po večeři následovalo rozdávání dárků, jehož se letos ujala zcela direktivně sl. magistrová. Každého obdarovala s neomylnou přesností, takže každý dostal právě to, co mu udělalo radost. Alespoň to tak vypadalo.

Po půlnoční mši svaté, která začala opravdu krátce před půlnocí už tradičně chorálem "Adeste fideles", se rozproudila ta pravá vánoční nálada. Je sice pravda, že někteří už nevydrželi a postupně odpadli, ale většina z nás statečně pokořila třetí hodinu ranní. Nepřetržitý tok koled, povídání či pojídání vánočního cukroví a ovoce tu a tam přerušil nějaký odvážlivec hláškou, že se jde koupat. V tu chvíli se za ním vyhrnula početná skupinka zvědavců, kteří si tuto drastickou scénu nechtěli nechat ujít. Odvážlivcům, kteří by se opravdu vykoupali, byla totiž slíbena odměna v podobě umístění jejich fotografie na web. Nakonec se ale každý poplach ukázal jako lichý, takže vám můžeme nabídnout pouze Viktora, tak, jak ho v inkriminovaný okamžik zachytily objektivy několika z nás.

Nedělní ráno bylo tentokrát hodně "duchovní". Jelikož je v klubu dostatečně známa zbožnost některých členů, využili jsme přítomnosti pardubického varhaníka Martina, který celé ráno preludoval svaté písně, aby se lépe vstávalo. Zatímco někteří vstávali a jiní se ještě více zavrtávali do spacáků, počítal jsem výlohy. Práce je to vždy nepříjemná a ač při ní používám nejmodernější techniku, nějak se mi to nevede. Mé snaze o co nejspravedlivější zohlednění příjezdu jednotlivých lidí učinila rázně přítrž sl. magistrová. Prostě jedna kategorie přijela v pátek a druhá v sobotu. A kdo protestoval, dostal přirážku... Po pozdní snídani, při které nás opět obveseloval Martin už zmiňovanými Pelíšky, jsme se postupně sbalili, uklidili srub a vydali se domů.

Co říci závěrem? Snad opravdu to, čím jsem tuhle reportáž začal: bylo to opravdu romantické, opravdu jsme navázali řadu nových přátelství a opravdu se už těšíme na další Vánoce. A všichni doufáme, že s námi příště pojedete VY také!