Vidíte-li tento text, pravděpodobně Vám prohlížeč blokuje kaskádové styly této stránky. Překonfigurujte si ho, prosím (Adblock: @@|ads.cvut.cz). Nevíte-li si rady, obraťte se na správce stránek.

ADS ČVUT

Akademická duchovní správa

Velikonoce 2001 v klubu

Dlouho jsem čekal, že se někdo ujme tohoto nevděčného úkolu a že napíše reportáž z letošních klubových velikonoc. Abych se přiznal, jeden článek o této akci jsem už napsal: a sice do IKD, což je zkratka pro časopis, nesoucí označení Informace Královéhradecké Diecéze. Moje snaha použít tohoto článku i pro potřeby naší klubové kroniky se ale ukázala zcela lichá: nemohu přece to, co napíšu zde, napsat do IKDéčka a samozřejmě i obráceně. A tak přesně s dvouměsíčním zpožděním sedám k počítači a začínám lovit v paměti. A abych byl opravdu originální, tak ani to IKDéčko s inkriminovanou reportáží s sebou nemám.

Jak to vlastně tenkrát bylo? Předně se sluší poznamenat, že to byly vůbec první velikonoce, které jsme s klubem prožili společně. Možnou příčinou toho je i fakt, že to byly moje první kněžské velikonoce a tudíž odpadly starosti se sháněním nejbližšího kostela, se zajišťováním účasti na velikonočních obřadech ap. Dalším důvodem asi bude záliba klubových koňů v nově objevené jítravské faře, kde příroda, fara, kostel, ale především obětavá a sympatická farní hospodyně tvoří harmonický celek. A tak není divu, že teď budete číst reportáže z jítravské fary asi častěji.

Cesta na Jítravu o Zeleném čtvrtku byla individuální. Tím chci říci to, že každý se na Jítravu dopravil, jak uměl. Já třeba se dvěma kolegy ve značně pokročilé fázi mé již několik dní přecházené nemoci autem. Obávám se, že jiný způsob dopravy bych stejně asi nepřežil! Kolegové z Pardubic zase přijeli rychlíkem JEŠTĚD a Zuzka z Prahy s partou svých nejvěrnějších nejprve autobusem a pak pěšky. V praxi to vypadalo asi tak, že 25 km dlouhou cestu z Liberce absolvovali za tmy a v začínající sněhové vánici asi za 4 hodiny. Ano, čtete dobře: ač byl Zelený čtvrtek a po celý den svítilo sluníčko, tak s přicházejícím večerem se jaro rázem proměnilo v zimu a my jsme se každé ráno probouzeli do zimní idylky, mnozí i s horečkou. Pak bych ještě neměl zapomenout na 11 skautů, kteří přijeli vlakem a na ty, kteří se k naší velikonoční partě přidávali v dalších dnech.

Hlavním programem večera Zeleného čtvrtka byla slavná mše sv. na památku Poslední večeře Páně. Pro neznalé bych asi měl připomenout několik věcí: vlastní velikonoční svátky právě touto mší začínají. Křesťané si připomínají Poslední večeři, kdy Kristus se svými učedníky slavil tuto rituální židovskou večeři, připomínající vysvobození Izraelitů z egyptského otroctví. Kristus tehdy nabídl svým učedníkům chléb a víno, které mocí svého slova proměnil ve své tělo a ve svoji krev. Přislíbil jim, že se to bude dít pokaždé, když tento obřad budou opakovat oni nebo jejich právoplatní nástupci. A na znamení veliké lásky, kterou k sobě jeho následovníci mají mít, jim všem umyl nohy. Dodnes je tento prastarý zvyk zařazován právě do večerní mše o Zeleném čtvrtku, aby nám připomněl, že není nic důležitějšího, než v lásce sloužit jeden druhému. A tak i já jsem toho večera v chladném jítravském kostelíku myl nohy. Ne dvanácti apoštolům, ale pouze šesti studentům, mezi nimiž byli zástupci všech třech "složek" našeho výletu: Pražáci z ČVUT, Pardubičáci a skauti. Asi bych měl poznamenat, že o hudební stránku věci se toho večera, stejně jako v následujících dnech, vzorně starala Zuzka z Pardubic a u oltáře coby ministranti sloužili Jarda, Honza a Mirek, též z Pardubic.

Po mši sv., která končila po půlnoci (což je liturgicky viděno asi velmi nesprávné, ale my jsme museli počkat se začátkem na všechny opozdilce) jsme se už jen dlouho do noci povídali. Konečně přijela i Zuzka Pražská se svými koňmi a i moje nemoc zdánlivě ustupovala, takže všechno bylo v naprostém pořádku.

Velký pátek nás přivítal v sněhovém hávu. Pohled z oken fary na kostel i na vrchy Lužických hor napovídal, že slavíme vánoce či Silvestra. Ale liturgický kalendář nelze ošálit, prostě byl tu Velký pátek a s ním, jak říkají naši nevěřící spoluobčané, svátky jara. Hned zrána, pokud si dobře pamatuji, přijel Ríša (pro zasvěcené budoucí Richard z Chichesteru) a pravděpodobně i někdo další. Dopoledne se zbožná část naší výpravy rozhodla slavit v kostele Křížovou cestu, ta méně zbožná (včetně mě) se zabývala jinými věcmi. Já jsem třeba ležel v posteli a snažil se přesvědčit mou opět propuknuvší nemoc, aby už konečně odešla. To jsem ještě netušil, že nejen že neodejde, ale v příštích třech týdnech se postará o mou pracovní neschopnost.

Křížová cesta byla prý ale velmi krásná a dojímavá a Jirkovi z Pardubic se dokonce podařilo udělat několik zajímavých fotografií z kůru, ze kterých ovšem nepoznáte co a kde ten houf lidí kdesi dole dělá. Po velmi skrovném obědě (byl přece Velký pátek, což je v katolické církvi spolu s Popeleční středou den přísného postu) se většina osazenstva vydala na výlet. Počasí nedovolovalo nic delšího, a tak se spokojili s blízkým okolím, Sloními kameny a Havranní vyhlídkou. Co se tam dělo, netuším, jen později z fotografií jsem zjistil, že tam někteří neposlušní odvážlivci skákali z kluzkých kamenů, aby byli dole stejnými odvážlivci chyceni. O co šlo snad pochopíte z fotografie, mně to moc jasné nebylo.

Ač jsem chtěl celé odpoledne proležet ve spacáku a alespoň trochu se léčit, nebylo mi to umožněno. Nejdříve přijel Richard, potom Ondra s Bětkou a další a další, takže jsem musel stále někoho vítat, ubytovat ap. A najednou tu bylo pozdní velkopáteční odpoledne a s ním prastaré obřady, které mají svůj základ v apoštolských dobách církve. Slaví se na památku ukřižování Krista v červené liturgické barvě a jejich jádrem je čtení pašijí. To je ta část evangelií, která vypráví o Kristově odsouzení, utrpení a smrti. Po nich následují velkopáteční přímluvy, které nejsou také nejkratší a do kterých církev zahrnuje potřeby celého lidstva. Uctíváním kříže a svatým přijímáním tyto obřady končí. Je asi vhodné poznamenat, že na Velký pátek ani v den následující (tedy na Bílou sobotu) církev nikde na zemi neslaví mši sv.

Pokud čekáte, že následný večer se nesl v tichém usebrání a meditaci nad utrpením Krista, jste na velkém omylu. Já jsem sice podobný program očekával, zvláště od zbožných pardubických kolegů či neméně zbožných skautů, byl jsem však záhy vyveden z omylu. Když jsem některé lidi už delší dobu postrádal, domnívaje se, že jsou v chrámu Páně, nenápadně se kdosi prořekl, že jsou v hospodě. Zase jsem byl o jednu iluzi chudší...

Velikonoční sobotě se odedávna říká sobota Bílá. Není to proto, že by o tomto dnu mělo sněžit, jako tomu bylo letos, ale proto, že o velikonoční noci se od pradávných dob křtilo. Nekřtilo se tak, jako dnes, tedy pouhým litím vody na hlavu křtěnce, ale křtilo se ponořením. V areálech starokřesťanských chrámů byla tzv. baptisteria, což byly bazénky, umožňující ponoření celého člověka do vodní lázně. Nový křesťan, vystoupivší z této křestní lázně, potom obdržel bílé roucho, které nosíval po celou velikonoční dobu. A protože pokřtěných bývalo hodně, tak se celé shromáždění bělalo jejich rouchy a sobotě se začalo říkat bílá. Ale pěkně popořadě.

Když jsme se ráno probudili, čekala nás opravdu bílá sobota. Venku chumelilo, auta před farou byla pod příkrovem ledu a vzrostlé chvojky, obklopující kostel, se nakláněly pod tíhou mokrého sněhu. Po nezbytné ranní očistě a snídani jsme tentokrát téměř všichni vyrazili do kostela. Tam se měl totiž odehrávat prastarý obřad Effatha, což česky znamená otevři se a je to narážka na příběh z Markova evangelia, ve kterém Ježíš vrací sluch i řeč hluchoněmému. Současně si měl katechumen Richard zvolit nové jméno. Hned od počátku bylo jasné, že mu zůstane Richard, ale který to bude? Moje hagiografické znalosti byly v koncích, ale celou situaci zachránila paní hospodyně. Měla ve své knihovně "Rok se svatými", snad nejobsáhlejší encyklopedii všech svatých a světic Božích. A protože Ríša je ode dávna zvyklý slavit svůj svátek 3. dubna, padla volba na Richarda z Chichesteru, anglického biskupa, žijícího v první polovině 13. století. Nakonec jsme všichni uznali, že v hlavních rysech se oba muži docela shodují.

Sobotní odpoledne patřilo, stejně jako to páteční, výletu. Téměř všichni zvolili již v únoru odzkoušenou trasu z Rynoltic přes Polesí, Pekařův kříž na Popovu skálu a zpět přes Tobiášovu borovici do Rynoltic. Cesta je to věru romantická, lemovaná mnoha pomníčky či obrázky, připomínající dávné vraždy pocestných či z žárlivosti vraždící milence. To nám sice nehrozilo, ale o nebezpečí, či spíše vnější nepohodu se postaralo počasí. Zbožnější skupina, paradoxně reprezentovaná magistrovými a pomvědem, se vydala vláčkem do nedalekého Jablonného na pouť k paní Zdislavě. Cestou se stavili na Lemberku a byli dokonce zhnuseni tím, že zjevně ateistická průvodkyně ignorovala svatou majitelku hradu, činící zde dobro v dávném 13. století. Nakonec se zdrželi v jablonské restauraci a tak přišli mnohem později, než ostatní. Já sám jsem se opět snažil trávit odpoledne v posteli, leč opět s nevalným úspěchem.

Na večer připravila paní hospodyně se svými pomocnicemi vynikající svíčkovou. Starostlivá Zuzka pražská, vidouc jaký je o ní zájem (o svíčkovou), musela schovat pro magistrovi a Davida, kteří se z Jablonného vrátili mnohem později, než ostatní. A po večeři vypukla pravá liturgická horečka. Velikonoce se přece blížily ke svému vrcholu, Richard měl být v noci pokřtěn a biřmován a současně se svým pardubickým kamarádem Lubošem přistoupit k prvnímu sv. přijímání. Obřady veliké noci, tzv. velikonoční vigilie (bdění), jsou nejenom velice dlouhé (řádově tři hodiny), ale samozřejmě i liturgicky velice náročné. Člověk je prožíval už nesčíslněkrát, ale když jsem je měl slavit poprvé sám, nemohl jsem podcenit přípravu. Zuzka pardubická celé odpoledne nacvičovala žalmy a litanie ke všem svatým, ve kterém nesměl chybět ani Richard z Chichesteru, skauti zase štípali dříví na velikonoční hranici, paní hospodyně se svými slečnami zdobila kostel, já jsem zpovídal, prostě přípravy svaté noci byly v plném proudu. Kolem půl jedenácté v noci to všechno začalo. Velikonoční vigilie se skládá z několika částí: nejprve se před kostelem zapálí oheň, od kterého se rozžehne paškál - velikonoční svíce. Světlo této svíce symbolizuje vzkříšeného Krista, který podobně jako tento plamen prozářil temnoty smrti. Přítomní si zapalují od této svíce svoje malé paškálky a za trojího zvolání "Světlo Kristovo" vchází liturgický průvod se všemi ostatními do ztemnělého kostela. Tam zazní chvalozpěv na tuto svíci, prastarý překrásný hymnus, nazvaný podle svých prvních slov Exultet - Zajásejte! Tolik jsem se těšil, že se mezi čtyřiceti lidmi najde někdo, kdo ho zazpívá, leč nikdo se k tomu neodhodlal. Škoda, musel jsem ho nakonec svým chraplavým nemocným hlasem recitovat. Jinak jsme ale všechno zvládli, jen ten ohen uprostřed chumelenice vypadal nějak nezvykle divně.

Poté následuje - samozřejmě už při světle - bohoslužba slova. Je velmi dlouhá, obsahuje sedm starozákonních čtení, jedno novozákonní a je korunována evangeliem, přinášejícím vskutku radostnou zvěst o vzkříšení Krista. Všechna čtení jsou proložena žalmy, které ovšem Zuzka odmítla na poslední chvíli zazpívat a tak jsme je opět museli recitovat. Vrcholem večera byla křestní liturgie. Za zpěvu litanií ke všem svatým byl Richard doveden ke křtitelnici, ve které už byla posvěcená voda a jak je dobře patrné z obrázku, byl pokřtěn. Vzuhledem k množství prolité vody asi nikdo z přítomných nepochyboval o platnosti tohoto křtu. Poté ve svátosti biřmování přijal sedmero darů Ducha svatého a už nic nebránilo tomu, aby v následující mši svaté přijal svátostného Krista pod způsobou chleba a vína. Předtím se ale ještě přítomný lid rozpomenul na svůj křest a mimo jiné byl pokropen touž svěcenou vodou, ze které se před chvílí narodil Richard k novému životu. A tady nastal jeden z nemnoha problémů. Zapomnělo se totiž na kropáč. Duchaplná paní hospodyně ho nahradila větvičkou thuje a ta svůj úkol splnila mnohem lépe, než by to zvládlo několik kropáčů dohromady. Sluší se ještě poznamenat, že Ríšův kmotr, Martin, slíbil před Bohem, před církví a před naším shromážděním, že se bude o svého svěřence po celý život vzorně starat.

A pak už jen naši oslavenci přinesli obětní dary a mohla začít třetí část velikonoční vigilie, bohoslužba oběti, jejímž vrcholem bylo samozřejmě první svaté přijímání Richarda a Luboše. Chrámem znělo jásavé Aleluja a zvony jítravského kostelíku zvěstovaly tomuto Bohem i lidmi zapomenutému kraji, že Boží Syn přemohl přemohl smrt a zvítězil. A samozřejmě i to, že jeden z lidí, který byl až dosud také ve stínu smrti, vstal s tímto Kristem k novému životu!

Oslavy této velké události byly samozřejmě velmi bujaré, protáhly se určitě dlouho do noci, ale to už někteří z nás, zejména ti dříve narození, prostě nevydrželi a odpadli. Krom toho mě čekala na druhý den ráno mše sv. ve Zdislavě, nedaleké vesničce s překrásným, leč rozpadajícím se kostelem. Sešlo se nás tam v mrazivém zimním ránu jen asi deset, většinou chatařů z Prahy. Když jsme se s paní hospodyni po kluzké a téměř zledovatělé silnici vrátili k polednímu domů, většina už byla vzhůru, po snídani a čekala na hutnou duchovní stravu. Po ranním zážitku ze Zdislavy jsem ale odmítl celebrovat v kostele, a tak mše svatá byla u krásných krbových kamen ve farní jídelně.

Následovalo obvyklé balení, spěch na autobus či vlak a odjezd domů. Musím uznat, a snad mně dají všichni účastnici výletu za pravdu, že první klubové velikonoce se opravdu povedly. Setkali jsme se se sebou navzájem, prožili jsme uprostřed nás přítomnost Zmrtvýchvstalého a co na tom, že někteří z nás museli ihned po návratu domů zalehnout na mnoho dní do postele? Za to nemohly velikonoce, ale sníh a zima, která vykonala své navzdory Ohni, který hořel v našich srdcích.

Pravidelné události

Bohoslužby

  • St 19:00, kostel sv. Bartoloměje Praha 1 Bartolomějská 9a 

Ve středu ke Středu

  • Každou středu po mši svaté si jdeme sednout do rekeftáře kláštera, kde je i drobné pohoštění. 
  • Případné přednášky se konají v kryptě kostela, sleduj tak události na našich stránkách a facebooku ;-)

Sportovní večer

  • dle dohody, bazén, badminton, bowling. Pro více informací nás kontaktuj.

Více

Lokace

 

50.082954,14.417249

Zobrazit na mapě

Kostel sv. Bartoloměje
Bartolomějská ulice
Praha 1
Staré Město

Kostel sv. Bartoloměje