Vidíte-li tento text, pravděpodobně Vám prohlížeč blokuje kaskádové styly této stránky. Překonfigurujte si ho, prosím (Adblock: @@|ads.cvut.cz). Nevíte-li si rady, obraťte se na správce stránek.

ADS ČVUT

Akademická duchovní správa

Místo přátelství v moderní individualistické společnosti

Komponovaný večer o přátelství, přátelství v moderní společnosti, svátek sv. Jany Františky de Chantal. Kdyby se jednalo o článek nebo snad kapitolu v knize a musel bych zadávat do systému publikací klíčová slova, možná by to byly právě tyto fráze. Snad ještě krize mužství, žena a muž a jejich rozdílný pohled na přátelství. O všech těchto skutečnostech totiž byla večer 13. prosince 2012 v kryptě řeč. A proč bylo zvoleno právě toto datum? V katolickém kalendáři totiž měla donedávna den předtím svátek už zmiňovaná Jana Františka de Chantal, baronka Frémyotová. Nás tentokrát neoslovila snad ani tak jako zakladatelka řeholní společnosti, ale spíš jako dobrá přítelkyně sv. Františka Saleského, ženevského biskupa. Tihle dva spolu totiž dokázali udělat opravdu díru do světa v tom nejlepším slova smyslu. Stejně jako další prosincová dvojice, mladičký a láskou Boží zapálený mystik sv. Jan od Kříže, jehož svátek jsme si připomněli hned den poté, a jeho kolegyně, spolupracovnice, ale především o mnoho let starší přítelkyně, rozšafná to žena, vpravdě manažerka a přesto taky mystička, sv. Terezie Veliká. Těchto dvojic, ať už mužů a žen, mužů a mužů, žen a žen, někdy i sourozenců, bychom v církvi našli spoustu. Snad každý světec má nějakého dobrého přítele či přítelkyni, protože dobře ví, že i Pán Ježíš posílal své učedníky po dvou. A ostatně i On sám měl v kolegiu apoštolů, té proslulé galilejské „Dvanáctce“, nejlepšího přítele: nebyl jím nikdo jiný než evangelista Jan, Miláček Páně … A co teprve takový David a Jonathan a další a další. Jen na stránkách Písma bychom toho o přátelství a jeho praktické realizaci našli víc než dost.

A co všechno se vlastně v kryptě řešilo? V přípravě jsem měl spoustu citací a moudrých úvah moudrých mužů a žen. Začali jsme antikou, která slovy chvály na věrné přátelství opravdu nešetřila. Teda abychom byli objektivní, zejména na přátelství mužů. Toho si tehdy lidé opravdu hodně, ale hodně vážili. Proslulé dvojice, které měli mnozí z účastníků večera – jelikož jsou mladí a středoškolskému vzdělání teprve nedávno odrostlí – v živé paměti, tuto tezi klasických filologů jen potvrdily. Pokračovali jsme už zmiňovaným Davidem a Jonathanem, kteří nás svou láskou, která jim podle Písma byla nad lásku žen (2 Sam 1, 26), přenesli na půdu starozákonní. Naproti tomu Janův vztah k milovanému Mistru a Pánu zase zastupoval dobu Nového zákona a rodící se církve. A pak už jsme se mílovými kroky přenesli do žhavé současnosti. Ano, muž potřebuje mužského přítele, konstatovali jsme všichni snad jednoznačně, aniž bychom zastírali důvod, který je ostatně oběma pohlavím společný: jen muž rozumí plně muži a jen žena skutečně rozumí ženě. Komunikační problémy, dané odlišným pohledem na svět očima mužů a žen, nejsou jen objekty vděčných vtipů, ale každodenní realitou, se kterou se každý z nás už mnohokrát setkal. Věrná přátelství totiž nemohou kolidovat se vztahy partnerskými, ale to už je trošku jiná kapitola … Třeba ji v kryptě otevřeme někdy příště.

Ale ani přátelství žen nezůstala ve všech etapách vývoje lidského společenství bez povšimnutí. Zvláště vděčně ocenila ženská část publika větu jakési spisovatelky, která tvrdí, že přátelství žen dovede proměnit pošmourné prosincové hodiny v májové dny a vprostřed noci zažehnout světlo. Vzhledem k datu víc než příhodný citát. Trochu jsme my, muži, záviděli. Nebo dokáží totéž i naši mužští přátelé? Jak kdy. Protože současně s tím vypukla diskuse stran krize mužů. Téma, v psychologii propírané dnes a denně, se setkalo s nelíčeným zájmem posluchačstva. Zvláště, uvážíme-li, početní zastoupení mužů a žen v řadách studentstva naší školy, které se blíží kněžskému semináři doby dávno minulé …Tahle krize má na svědomí nejen spoustu krizí současného světa (a podle mého skromného názoru i krizi víry v západní kultuře), ale prý také naši neschopnostech navázat hluboká přátelství. Marně bychom dnes hledali Davidy a Jonathany současnosti, marně bychom obdivovali věrnost Patroklovu či Achillovu. Ne, my dnes máme povrchní vztahy, kamarády, se kterými zajdeme na bowling či squash, ale přátele … Kdepak. Alespoň si to myslí psychologové, sociologové a jiní na slovo vzatí odborníci. A prý s tím i souvisí počet sebevražd nás, mužů. Zatímco žena, když je v koncích, jde se vybrečet na rameno své nejlepší kamarádky, muž volí revolver. Ale aby mužský čtenář nepropadal zoufalství: mnozí z účastníků večera nás ujistili, že věrné přátelé mají a že by za ně i život položili, kdyby bylo třeba.

Jako každou středu, i tento komponovaný večer o tak krásném, hlubokém a zároveň křehkém tématu končil modlitbou kompletáře. Myslím, že každý z nás do této modlitby svěřil i svoje přátele. Ty věrné a oddané druhy našich životů – kteří – lhostejno ať jsou to ženy či muži – dovedou proměnit jakýkoliv, nejen prosincový večer – v májové dny a provázejí nás našim životem. A samozřejmě my je. A že každý v úkonu kajícnosti litoval všech těch snad jen drobných zrad a nevěrností, kterých se vůči svým přátelům kdy dopustil a prosil dobrého Boha i je samotné za odpuštění. A pevně věřím, že každý měl toho večera na koho myslet a za koho děkovat. Já teda určitě ano.


Příprava

Přátelství

Tématika přátelství vlastně spadá do IV. přikázání – možno tedy v úvodu přednášky rozvinout právě otázku tohoto přikázání podle Skoblíka – tedy něco o hierarchii společnosti, o tom, že vstupujeme do lidských vztahů a vazeb, že je to dobře, protože v opačném případě bychom vlastně žili v anarchii a taky bychom se vlastně neměli o koho opřít – dlouhověkost může souviset i se zajímavými výzkumy na téma krátkověkosti lidí, kteří žijí sami – bez přátel a bez partnerů. Taky je vlastně možné pohovořit o stvoření člověka: Adama a Evy a vyjádřit přesvědčení, že člověku není dobře samotnému – je otázkou, do jaké míry může tuto samotu nahradit přítel bez erotického podtextu vztahu.

Sem také doplnit různé termíny pro „lásku“ v řečtině, případně i latině:

  • agapé (lat. caritas) – láska pečující,
  • eros – je láska žádostivá, erotická,
  • filia – láska přátelská.

Citace z knihy Anselma Grüna: Přátelství

Odnepaměti pěli básníci a mudrci chválu na přátelství: to potřebuje člověk kromě lásky proto, aby duše netrpěla. Z pokladnice přátelství čerpají řečtí i římští básníci a filosofové; zvláště Řekové jsou považování za národ, ve kterém bylo přátelství vysoce ceněno. Pro řeckého filozofa je přátelství vždy výrazem mravní čistoty. Pythagoras, který stál v čele filozofického spolku přátelství, nazývá tento vztah matkou všech ctností. Přátelství jsou schopni uzavřít mezi sebou jen dobří lidé, ti, v nichž je dobré jádro. Kdo se soustředí jen na sebe, je svým vlastním zajatcem a není přátelského vztahu schopen. I když byly splněny všechny lidské předpoklady ke vzniku pravého přátelství, vždy by si lidé uvědomovali, že najdou-li dva cestu k sobě, je to dar od Boha. Platon, nejvýznamnější z řeckých filozofů, to vyjádřil slovy: "Bůh vytváří přátele; to on přivede přítele k příteli." Koneckonců je to Bůh, kdo svádí k sobě lidi se stejným souzněním duše. Přátelé často sami nevědí, proč se spřátelili a jak jejich přátelství vzniklo. Zrod tohoto vztahu je vždy obklopen čímsi tajemným. Najednou je tu. Bůh otevřel dveře v mém srdci právě tomuto člověku.

Řecký filozof Aristoteles rozeznává tři druhy přátelství: přátelství pro prospěch, z touhy nebo z dobré vůle. První dva typy jsou v zásadě egoistické a vydrží většinou jen krátký čas. Jen přátelství uzavřená z dobré vůle jsou trvanlivá a zaslouží si být označena jako přátelství; v něm je vidět, že si oba přejí totéž nebo - jak říká Aristoteles - že přátelům je vše společné. Co Aristoteles napsal o přátelství, rozvádějí dále římští filozofové Cicero a Seneca. Pro ně znamená přátelství shodu ve všech svatých i světských věcech, spojenou s dobrou vůlí a náklonnosti. Podle Cicerona charakterizuje přátelství:

"Idem velle atque idem nolle – totéž chtít a totéž nechtít."

Skoblík zvláště o přátelství píše: na vztahy v řeholních komunitách byly různé názory. Sv. Basil Veliký vyžaduje, aby se mniši navzájem milovali všichni stejně, existenci přátelských vztahů uvnitř komunit odmítá. Podobně se proti takovým partikulárním vztahům staví i Tomáš Kempenský, František Sáleský a Vincenc z Pauly – tady možno rozebrat, proč jsou (nebo naopak nejsou – diskuse) škodlivá partikulární přátelství uvnitř komunit, part apod.

Naopak ve velkých komunitách cisterciáků byla podobná přátelství hodnocena kladně – je to otázka pohledu, nicméně člověk potřebuje mít osobnější vztahy i uprostřed velikých komunit, jinak hrozí, že bude sám uprostřed lidí.

Další zajímavou parketou, kterou řeší Skoblík, je otázka vztahů mezi mužem a ženou, které si nárokují být pouze vztahy přátelskými, nikoliv erotickými. Existují vůbec taková přátelství a jsou principiálně možná? A co třeba v církevních kruzích? Možno jmenovat proslulé „heterosexuální“ vztahy v Církvi:

František a Klára, Terezie z Avily a Jan od Kříže, resp. Jeroným Gracián od Matky Boží, František Saleský a sv. Jana Františka de Chantal … Jedná se o tu nejušlechtilejší sublimaci lidských citů, jak ji popisují autoři životopisů sv. Terezie – např.?

Přátelství mezi mužem a mužem

Další kapitolu tvoří diferenciace přátelství mezi mužem a mužem: V antice pěli mudrci chválu především na přátelství mezi muži - např. Homér píše nádherné verše o přátelství mezi Achillem a Patroklem. V řecké tragédii se dává za vzor přátelství mezi Orestem a Pyladem. Avšak i Řekové znali přátelství mezi ženami: opěvuje ho především Plutarchos.

Starý zákon nezná výraz "přítel", a přesto zde nalezneme nádherná slova o přátelství mezi Davidem a Jonatanem. Když Jonatan padne v boji, zpívá mu David píseň na rozloučenou: "Stýská se mi po tobě, bratře Jonatane, byl jsi ke mně pln něhy, tvá láska ke mně byla podivuhodnější nad lásku žen"(2 Sam 1,26). V Novém zákoně se setkáváme s fenoménem přátelství především u Lukáše a Jana. Lukáš nazývá učedníky přáteli Ježíšovými a popisuje jeruzalémské prvospolečenství jako helénistický spolek přátel. Janovo evangelium mluví o Ježíšově silné lásce "k učedníkovi, kterého Ježíš miloval". Středověk zobrazoval tuto lásku v takzvané "Janově rytířské lásce" velmi intimním způsobem. Ztotožňuje milovaného učedníka s Janem: ten sedí vedle Ježíše, vkládá svou ruku do ruky Ježíšovy a opírá hlavu láskyplně o jeho hruď.

Také dnes je pro mnoho mužů přítel důležitý. Existuje mnoho spolků, kde se debatuje a vyměňují názory a kde muži leccos společně podnikají. Existují i důležitá přátelství osobní. Ta chtějí muži udržovat i nadále, tzn. i po svatbě. Pro mnoho mladých manželek to představuje problém. Domnívají se, že by měl manžel veškerou svou lásku věnovat jen jim. Muž zřejmě potřebuje také přítele, aby se mohl stát zcela sám sebou. Láska k ženě, byť sebevíce naplňující, mu nedokáže na delší období nahradit mužské přátelství. Jestliže manžel s ohledem na manželku svá přátelství ukončí, zpravidla to manželství neprospívá. Přátelé dodají manželství větší a solidnější rámec. Přátelství s jinými muži totiž lásku mezi mužem a ženou obohacuje, nikoli ohrožuje. Odlehčí muži i ženě přílišné očekávání. Žena nedokáže splnit všechna očekávání muže a naopak. Oba potřebují ještě další vztahy, aby ten jejich nalezl správnou míru.

Přátelství mezi ženou a ženou

V mládí jsou pro dívky velmi důležité jejich kamarádky: svěřují si navzájem všechno, co jim leží na srdci. Mohou si odhalit své city. U některých trvá takové přátelství z mládí velmi dlouho, i když je dívka již vdaná. Zkušenosti ukazují, že i tato přátelství s jinými ženami manželství svědčí, neboť je-li žena příliš zaměřená na svého muže, stane se snadno závislou a ztratí vlastní identitu jako žena. A definuje se jen prostřednictvím muže. Se svou přítelkyní může probrat, jak se jí v manželství daří, může mluvit o svých dvojznačných citech, aniž by se musela ospravedlňovat. Může se vypovídat a ze zkušeností přítelkyně se poučit.

I když se přátelství mužů v literatuře popisuje častěji, existuje dostatek příkladů hodnotných přátelství žen - například svobodných: jdou spolu životem, jsou si navzájem oporou. Rozmlouvají o svých zkušenostech, citech a zážitcích. Společně cestují, mají stejné zájmy a někdy se vzájemně obohacují na duchovní cestě. Mnoho manželek má přítelkyni. Když jsou muži v práci, setkávají se, povídají si o dětech, o svém partnerství. Přátelství s jinými ženami jim poskytuje vědomí domova, zvláště když se musí rodina kvůli mužovu zaměstnání často stěhovat. Svoji hodnotu má i přátelství mezi svobodnou a vdanou ženou. Často je pro obě plodné. Vdaná žena má prostřednictvím přátelského vztahu podíl na životě té neprovdané a naopak. To rozšiřuje jejich horizont a relativizuje problémy.

Zatímco dříve muži věřili, že přátelství jsou schopni pouze oni, prezentuje dnes mnoho žen, jak prožívají pravé přátelství ony. Poznávají to, co Anna Luise Karschová vyjádřila slovy: "Přátelé jsou nejcennějším darem mého štěstí. Nevyměnila bych je za žádné bohatství." Mnoho žen cítí u přítelkyně stejnou podporu jako u své rodiny. Spisovatelka Zenta Maurina připisuje opravdovým přítelkyním schopnost "proměnit pošmourné prosincové hodiny v májové dny a vprostřed noci zažehnout světlo". –

Rozdíl mezi přátelstvím a láskou

Když se mladý muž zamiluje do mladé ženy, označují svoji lásku často jako přátelství. Přátelství a láska se však od sebe liší. Oba vztahy čerpají přirozeně ze společného pramene citu, v obou je erotický prvek. Přátelství a láska dokáží člověka osvobodit od samoty a dát jeho životu nový, hlubší smysl. Nejde však o nahrazení, ale o změnu. Pravé přátelství a pravá láska také potřebují vnitřní samotu. Rainer Maria Rilke říká o přátelské lásce: "Láska spočívá v tom, že se dvě samoty navzájem chrání a milují." Jestliže druhý moji samotu respektuje a současně ji má rád, přestává být samota omezující. Stává se místem, kde jsem zcela sám sebou. To je také předpoklad k tomu, aby se mohli oba přátelé stát jednou bytostí.

Součástí lásky je vždycky i tělesná vášeň. Ten, kdo je zamilován, vidí všechno v růžových barvách. Není schopen jasného a objektivního myšlení. Často se stává, že nevidí druhého reálně, jaký opravdu je, ale spíše jakého by ho chtěl mít. Spatřuje v něm svůj obraz a je jím přitahován. Řekové to nazývají žádostivou láskou. Může člověka okouzlit, ale také ovládnout. Milující se pak trápí žárlivostí, když se jeho milovaná baví s jiným mužem. Skutečný přítel nezná žárlivost. Přátelství staví na duši. Duch nezná omezení těla: dýchá z něj dálka a volnost. Zatímco zamilovaný v sobě nosí jen obraz milované a její povaha mu zůstává cizí, pravé přátelství vede k poznání skutečného charakteru druhého. Augustin právem říká: "Jen díky přátelství může člověk někoho skutečně poznat." V přátelství se dotknu srdce svého protějšku v celé jeho šířce a hloubce. Poznávám, co si myslí a co cítí. Vidím, co na něj působí a co ho tíží. Zříkám se posuzování a hodnocení – prostě se jen dívám a přijímám všechno tak, jak to je. Kdo poznal přítele nebo přítelkyni v celé jejich hloubce, ten se bude dívat jinak i na ostatní lidi. A nebude je soudit. Přátelství mu umožní přijímat okolí bez předsudků.

Přátelství a láska se sice od sebe liší, ale nevylučují se navzájem. Přátelství se může změnit v lásku a láska se může spojit s přátelstvím. Psycholog Ignace Lepp zjistil, že manželství, která vznikla z dlouholetého přátelství, vydrží déle než ta, která uzavřou zamilovaní na základě vášnivé lásky. Ale i když se berou zamilovaní, může se jejich manželství proměnit v přátelství. Je-li manželství postaveno jen na tělesné přitažlivosti, nemají si manželé brzy co říct. Když se však po prvních zklamáních naučí překročit vlastní hranice a hovořit o svých duchovních zájmech, může se z lásky vyvinout přátelství. To potom prohloubí lásku a láska obohatí přátelství. Ignace Lepp vypravuje o jednom starém manželském páru, který byl spojen poutem hlubokého přátelství. Jsou schopni nadchnout se pro mnoho věcí a hovořit o svých zážitcích. "Chtěl bych srovnat toto přátelské manželství s jiným starším manželským párem, který se zamlada velice miloval, nikdy se však nestali přáteli. Už se spolu nemohou snést a nepříjemnosti stáří si jen ztěžují" (Lepp 88).

Moje poznámky

jak vytvářet přátelství – v naprosté svobodě, neznásilňovat (pozor na překročení II. přikázání); zatímco antický svět si přátelství vysoce cenil, je v dnešním světě zanedbáváno, naopak degradováno všepřítomným termínem „přítel“ či „přítelkyně“ pro partnera a partnerku; v původním slova smyslu se vlastně slova už nepoužívá

také je důležité hned na začátku zmínit rozdíl mezi „kamarádem“ a „přítelem“ – zajímavé úvahy na webu, kde spousta lidí vyjadřuje rozdíl mezi těmito pojmy a hluboce oceňuje hodnotu skutečného přátelství – kamarádů máme spoustu, ale skutečných přátel jen málo nebo vůbec žádné … Přátelství je úžasný dar, který se pracně buduje a lehko ztrácí, stejně jako láska. Mnoho lidí jakoby nevnímá rozdíl mezi přátelstvím a láskou. Je vůbec nějaký? Přátelství je dotyk dvou duší, splynutí duší, láska k tomu dodává ještě splynutí těl?

Ještě poznámky k mužským přátelům – je mnohem vzácnější najít skutečné přátele mezi muži než mezi ženami??? Jaká je teorie a jaká je realita?