Články

Pouť na Ostrov

Pokud jste pozorně četli naše velikonoční zážitky, pak vám jistě neušlo, že jeden z našich pardubických kolegů jménem Luboš přistoupil v Jítravě k prvnímu svatému přijímání, ale na rozdíl od svého pražského kolegy Richarda nebyl biřmován. Ti zasvěcenější určitě tuší proč, těm méně zasvěceným připomenu, že Richard byl současně pokřtěn a v takovém případě si církev přeje, aby člověk přijal současně s křtem a prvním svatým přijímáním i svátost biřmování.

V souvislosti s tím se tedy naskytla možnost udělit tuto svátost křesťanské dospělosti Lubošovi tam, kde už ji jeden z našich kolegů v minulosti přijal: na Ostrově. Teď Vás asi napadne: a na jakém? Na Ostrově, který se od nepaměti píše s velkým O a který se tak přímo jmenuje. Je to nepatrný ostrůvek, ležící na soutoku Vltavy a Sázavy jen několik málo stovek metrů jižně od Davle. Teď si asi zase řeknete: a proč se zrovna na nějakém malém ostrůvku biřmuje? Protože je na něm klášter. Tedy abych byl přesný: býval tam klášter, krásný románský a později gotický klášter, dokud ho husité nevypálili. Ještě dodnes se nacházejí v okolních kopcích archeologické důkazy o tom, jak pečlivě byla tato perla gotických Čech likvidována. Ale zanechme emocí, které nám už stejně nevrátí ty desítky a možná i stovky zničených staveb, a podívejme se na Ostrov s velkým O blíže. Před více než tisíci lety, resp. roku 999, zde byl založen českým knížetem Boleslavem III. klášter, osazený benediktiny z bavorského Niederalteichu pod vedením opata Lamberta. Ostrovský klášter se velmi slibně rozvíjel, stal se jedním z kulturních i duchovních středisek tehdejších Čech, než jeho činnost násilně přervali husité. Bylo to v pozdním létě léta Páně 1420, když husitská vojska, předtím vypálivší zbraslavský cisterciácký klášter s jednou z nejkrásnějších gotických katedrál (ze které se bohužel nezachovalo vůbec nic), táhla směrem k Ostrovu. Přímo nad kostelíkem sv. Kiliána (ten můžete dodnes vidíte na vltavském břehu naproti Ostrovu, jedete-li po silnici z Davle do Štechovic), který je jediný toho zasvěcení u nás, si husité zbudovali zděné podstavce houfnic, aby se jim dílo dobře zdařilo. Ostrovská komunita byla částečně povražděna, částečně se jí podařilo uprchnout do blízkého proboštství ve Sv. Janu pod Skalou (viz 8. květen v klubu). Faktem je, že život na Ostrově se přes mnoho pokusů už do původních kolejí nikdy nevrátil. Ostrov byl také mnohokrát devastován povodněmi, z nichž ta poslední ho zasáhla v polovině března 1940. To už ale fungovala vranská přehrada a díky výstavbě štěchovické přehrady byla tato povoden dosud poslední. Ostrov se sice zmenšil, ale už alespoň nehrozí nebezpečí, že budou přírodními živly znovu devastovány zbytky klášterních staveb, které nám podnes připomínají zašlou slávu ostrovských benediktinů. Až pojedete okolo, nezapomeňte si alespoň ze břehu klášter prohlédnout. Na fotografii vám nabízíme i rekonstrukci klášterních budov.

Tolik letmý exkurz do historie. Od léta 1990 se na Ostrově konají každoročně poutě vždy v sobotu nejbližší slavnosti Narození sv. Jana Křtitele, která se slaví 24. června. Právě tomuto světci byl totiž zasvěcen ostrovský opatský chrám. A každoročně přijíždějí na tuto pouť desítky lidí spolu s některým biskupem a také skupinka mladých lidí, aby zde, na rozvalinách klášterního kostela, přijali svátost biřmování. Je to také jediný den v roce, kdy je možno se na Ostrov legálně dostat. Jinak musíte mít buď vlastní loďku nebo odvahu přeplavat Vltavu...

Náš společný výlet začal v 8 hodin ráno na autobusovém nádraží "Na Knížecí". Mělo se nás sejít poměrně hodně, ale sešli jsme se nakonec jen tři. Ostatní, jak se později ukázalo, si přispali, jeli pozdějším autobusem a nakonec taky všechno stihli. Alespoň jsme si mohli pořádně prohlédnout Ostrov. Mši svatou celebroval na dřevěném podiu, postaveném nad původním presbytářem kostela, pražský světící biskup Mons. Jaroslav Škarvada. Nejlegračnějším zážitkem byla výzva otce biskupa na závěr mše sv., při které vyzval "přítomné mladé muže", aby uvažovali o vstupu do semináře. Jak jsme se od něj později dověděli, inspirovala ho k tomu naše skupina. Pokud je mi známo, nesetkala se bohužel jeho výzva v řadách našeho klubu s žádným ohlasem. Dokonce místo zbožného rozjímání, které by se určitě na taková místa a po takové výzvě hodilo, se někteří "mladí muži" rozhodli vykoupat. Zatímco totiž jih Ostrova tvoří rozvaliny kláštera, naskýtá severní břeh ideální možnost pro koupání. Blíže se raději nebudu rozepisovat (stačí fotografie), zvláště trapné bylo, když do těchto končin během koupele dorazila jedna zbožná duše, modlící se růženec. Inu, i takto mohou dovádět budoucí bohoslovci (J).

Po koupeli v chladných vodách Vltavy následovalo občerstvení opečenými buřty. To totiž ještě nevíte, že uprostřed Ostrova je krásná louka, chráněná ze všech stran stromy, na které se při pouti nejen prodávají, ale především opékají buřty. A dělá se tam nejrůznější zábava pro děti, zpívá se a vůbec tak všemožně dovádí. Ale abyste si nemysleli, že jsme nebyli ani trochu zbožní: rozhodli jsme se totiž, že bychom na Ostrově uspořádali příští léto duchovní cvičení. Nápad je to určitě krásný, (nadchli jsme tím i otce biskupa), prostředí k tomu přímo vybízí, akorát získat povolení. Za rok se na tomto místě můžete přesvědčit, jak to dopadlo. Ale za pokus to určitě stojí...

Když se nám končně podařilo přemluvit převozníka, aby vzal za vděk jen naší skupinou a nečekal na další cestující, zjistili jsme, že nejlepší způsob, jak se dostat do Prahy, bude jízda parníkem. Kolegové z Pardubic (a těch byla na výletě drtivá většina), totiž něčím podobným ještě necestovali a představa plavby velkou parní lodí je přímo vyváděla z míry. V Davli jsme ještě zašli trochu poobědvat (ten buřtík byl jen takový malý předkrm a po té koupeli vyhládlo) a pak hurá na loď. Zážitky z plavby se nedají ani popisovat: to byste museli vidět. Však také Jirka udělal na svém digitálním fotoaparátu pěknou řádku fotek, z nichž některé vám nabízíme. Ještě že měl dva náhradní akumulátory a dostatek paměti. Největší atrakcí byla zdymadla, která v některých z nás vyvolávala otázku, zda se nemohou dveře otevřít v nevhodnou dobu a co by se asi stalo. Výhodou také bylo, že loď byla celkem prázdná a tak jsme ani nemohli udělat velkou ostudu. V takovém případě i dvě hodiny plavby utečou rychle a už jsme proplouvali pod staroslavným Vyšehradem, kde jsem s patřičnou hrdostí vyprávěl svým pardubickým kamarádům o tom, jak tady kdysi skákal Šemík z Vyšehradu dolů. Aby si nemysleli, že koně mají jenom v Pardubicích.

Než jsme se vzpamatovali z údivu nad Šemíkovým výkonem, byl výlet u konce: někoho z nás čekala cesta tramvají či metrem, někoho ještě 104 km vlakem. Ale ať tak nebo tak, určitě to stálo za to. Až zase budeme někoho biřmovat, tak určitě u Ostrovských benediktinů.