Svatý Jan u Sedlčan - podzim 1999
Po třech měsících se vracím k tomu, abych napsal reportáž o tomto krásném podzimním výletu našeho klubu. Krom toho sedím v čekárně u lékaře, mám chřipku, je mi blbě a čekárna je plná lidí. Nejraději bych byl doma, ale potřebuji neschopenku. A bude to trvat asi ještě dlouho a já jsem si nevzal nic ke čtení. Tak se nedivte, že - v rámci úspory času - se už konečně pustím do dlouho vymáhané reportáži. Venku je zas krásně jako tenkrát, když...
... když jsme se vydali na tradiční podzimní výlet do Sv. Jana, čekali jsme i tradiční počasí. Pokaždé bylo stejné. Déšť, mlhy, deprese z toho, jak zabavit náhradním programem 20 lidí. Vy, kteří něco podobného pořádáte, víte, o čem mluvím. Tentokrát byla ale situace úplně jiná. Slunce doslova pálilo a nebýt barevného listí a červených jeřabin, hádal by člověk klidně září a ne téměř počátek listopadu. Cestovali jsme opět různě, ale toho slunného rána 28.10. ve dvou skupinách. Tu jednu jsem vezl já autem spolu s nezbytným proviantem, ta druhá, chudinka, jela autobusem. Chtěli jsme přijet mnohem dříve než oni, nakonec jsme přijeli asi o hodinu později. Na poslední chvíli jsme totiž byli upozorněni na nepříjemnou skutečnost: fara je bez vody. Nefunguje vodárna, dopravující vodu z daleké farské studny a tak jsme s sebou vezli alespoň dvě 25ti litrové bandasky na vodu. Nakonec ale všechno dopadlo tak, jak jsem čekal:
Martin vodárnu opravil a tak k údivu místního pána, který nás v pátek navštívil, jsme měli od první chvíle až do neděle vody dostatek. Během odpoledne a večera přijížděli další a tak to pokračovalo i v pátek. A co jsme dělali? Všechno možné, ale hlavně jsme se snažili užívat překrásných slunečných dní, o kterých jsme se právem domnívali, že jsou v loňském podzimu poslední. Hlavní výlet byl naplánován na sobotu. To jsme se vydali nejprve ke starému židovskému hřbitovu u Radobylu, který jsme celý prolezli a pak směřovali dolů k Vltavě do Kamýka. Odtamtud jsme pokračovali údolím Vltavy až ke štole s poetickým názvem Emilka. Bohužel jsme ji nenašli, zato jsme si už tak dlouhý odpolední výlet prodloužili o několik kilometrů. To se ale rozhodně nezamlouvalo některým kolegům (konkrétně Jirkovi a Petrovi), kteří si výlet zas naopak zkrátili a vydali se napřed do jedné z restaurací v Krásné Hoře. Nakonec tam dorazil i zbytek a všichni jsme se sešli u večeře, na kterou jsme se už všichni právem těšili. Domů, tedy na svatojánskou faru, vzdálenou ještě asi 10 km, jsme se opět vraceli po skupinkách. Někoho prostě už hospoda nebavila a docela se těšil do spacáku. Za zmínku by snad ještě stálo, že jsme z každého výletu přinesli pořádnou tašku hub.
Tak a to je všechno, na co jsem si teď v čekárně vzpomněl. Prožili jsme toho samozřejmě mnohem víc, ale stejně nemá cenu to všechno vypisovat. A za chvíli jdu na řadu, tak už stejně nemohu pokračovat. Víte co, zkuste příště jet s námi. A uvidíte sami, jak to v našem klubu vypadá.
Lucčin skok do Jirkovy náruče
Podzimní povltavská krajina
