Táborák 2000
Posledního květnového dne, v předvečer slavnosti Nanebevstoupení Páně, ani ne týden po Jirkově pohřbu jsme letos zapalovali táborák na stejném místě jako vloni, na zlíchovské farské zahradě. Blízkost všech těch smutných událostí a příliš živé vzpomínky na táborák loňský, na kterém Jiří ochotně donášel z blízké restaurace pro ostatní džbány piva, jako by předurčovaly charakter večera. Začali jsme děkovnou bohoslužbou ve zlíchovském farním kostele, kterou naše klubová kapela doprovázela krásným zpěvem. V kázání jsem mluvil o Jirkovi - o tom, jak je zvláštní, že tu mezi námi ještě před dvěma týdny byl a nyní už přebývá v Boží blízkosti. Znovu jsem připomněl to, o čem jsem hovořil už nad Jirkovou rakví: že ti, kteří žijí v Kristu už na této zemi, od nás ve smrti neodcházejí, ale zůstávají s námi; vždyť všichni navzájem tvoříme údy vzkříšeného Krista. Jsme dětmi jednoho Boha a žádná skutečnost, ani smrt, nás nemůže rozdělit.
Po bohoslužbě vzplál navzdory nepříliš vydařenému počasí táborák. Ač nám všem bylo smutno, cítili jsme, že Jirka je tu s námi - svými kamarády a že slavné velikonoční vzkříšení dovede, stejně jako náš už do noci plápolající oheň, prozářit i tu největší tmu. S tímto vědomím jsme uzavírali další semestr, ve kterém se pro jednoho z nás tato velikonoční naděje proměnila v nejjistější skutečnost.
U táboráku
