ADS ČVUT

Dějiny objektu a místa aneb od Jana Milíče z Kroměříže přes Tovaryšstvo Ježíšovo po kongregaci Šedých sester

1. Dějiny - od nejstarších dob, přes Jana Milíče z Kroměříže k jezuitům
2. Dějiny - od jezuitů přes Studijní fond po baronku z Thyserbatu
3. Dějiny - od baronky z Thyserbatu přes Šedé sestry po Státní bezpečnost
4. Dějiny - od Státní bezpečnosti po současnost - k Šedým sestrám

Dějiny - od nejstarších dob, přes Jana Milíče z Kroměříže k jezuitům

Dějiny objektu sahají hluboko do středověku, do 14. století. Dovídáme se, že na příkaz Karla IV. nechal Jan Milíč z Kroměříže zcela zbořit pověstný pražský nevěstinec, místo označované Veneciae (v češtině Benátky). Podle něj se také dnešní Bartolomějské ulici říkalo Benátská. Nejasnosti panují okolo názvu samotného: někteří autoři se domnívají, že až do těchto míst se občas vylila Vltava, a proto lokalita připomínala proslulé italské město, ve kterém ostatně o podobné instituce nebyla nikdy nouze. Název Benátky může taky souviset se středověkým latinským výrazem pro nevěstinec - veneficium (resp. venereficium) od slova Venus (resp. Veneris).

Na místě nevěstince zřídil někdy po roce 1372 Jan Milíč z Kroměříže († 1374) dům pro kazatele a útulek pro kající se padlé ženy, nazvaný Nový Jeruzalém. Duchovním centrem domu se stala kaple sv. Maří Magdaleny, sv. Affry a sv. Marie Egyptské, kterou roku 1373 vysvětil Beneš Krabice z Veitmile († 1375), spisovatel, kronikář a svatovítský kanovník.

Po Milíčově smrti místo Jeruzalém vykázal Václav IV. pro studium cisterciáckým mnichům. Nicméně plánovanému zřízení koleje sv. Bernarda učinily přítrž husitské války, během nichž se Jeruzalém rozpadl, a pak byly jednotlivé objekty rozprodány do rukou soukromým majitelům. Od té doby nemáme o objektu žádné informace, snad až na to, že kolem roku 1443 je v těchto místech opět zmiňován jakýsi „ženský domov“. Další prokazatelná informace pochází až z roku 1617, kdy odkázala vdova po Janu Hořejším svůj dům nákladnický se sladovnou, zvaný "U Hořejších" Václavu Vyšínovi a jeho manželce Anně. Roku 1659 pak byl dům prodán jezuitům (Tovaryšstvu Ježíšovu; nově vzniklému řeholnímu společenství, které právě začínalo v Praze svoji činnost) za 2400 kop míšeňských. Z doložky ve smlouvě je patrné, že jezuité pravděpodobně chtěli dům zbořit nebo stavebně podstatně změnit. Co se ale stalo skutečně a co se dělo až do zrušení jezuitů roku 1773, není příliš jasné pro nedostatek informací, neboť se jejich archiv po zrušení Konviktu ztratil nebo byl zničen.

Dějiny - od jezuitů přes Studijní fond po baronku z Thyserbatu

Přesto ale můžeme vývoj aspoň přibližně sledovat. Z několika nezávislých pramenů i průzkumů prováděných na místě plyne, že nový vrcholně barokní kostel svatého Bartoloměje od architekta Kiliána Ignáce Dieznehofera je postaven částečně s využitím zdiva staršího kostela, což by mohlo potvrzovat neověřený údaj, že mezi léty 1660 - 1670 byl zde vybudován kostel (ten ale nejspíš utrpěl požárem tzv. Linhartské čtvrti roku 1678). Kromě něj ale jezuité podnikli rozsáhlé výstavby objektů Konviktu, v objektech byli ubytováni od roku 1703 až do roku 1773 světští alumnové, tedy studenti. Kostel, který sloužil potřebám Konviktu a ve kterém se scházelo k bohoslužbám často více než sto studentů, byl v letech 1726–31 Dientzenhoferem přestavěn do nynější podoby. Roku 1731 ho vysvětil pražský arcibiskup Daniel Josef Mayer a spolu s Konviktem sloužil bohulibým účelům až do zrušení Tovaryšstva Ježíšova roku 1773.

František Ekert (kaplan u sv. Vojtěcha a autor dvousvazkového díla „Posvátná místa královského hlavního města Prahy“) ke vzniku kostela i přilehlého jezuitského konviktu poznamenává: "Jistá zbožná vdova koupila roku 1660 panský dům mezi ulicemi nyní řečenými Konviktskou a Bartolomějskou a darovala jej jesuitům pro konvikt, kteří jej téhož ještě roku dne 24. října z koleje svatoklimentské do nové této budovy přeložili. Roku 1703 vypukl v obydlí regenta Viléma Dvorského požár, jímž část budovy porušení vzala a regent tak popálen byl, že z toho zemřel. Brzy potom jali se jesuité „panský dům“ přestavovati a rozšiřovati, zbudovali na něm dvě věže a založili u něho roku 1726 nový kostel sv. Bartoloměje, který roku 1731 dokončen a od arcibiskupa Mayera posvěcen byl."

Poté byl celý komplex Konviktu rozprodán, přičemž však kostel nebyl určen k rozprodání, ale zůstal ve správě c.k. administrace. Až později přešel do majetku Studijního fondu, který zde umístil tiskárnu učebnic. Až do roku 1854, kdy objekt koupila baronka z Thyserbatu, tedy kostel nesloužil svému primárnímu účelu.

Dějiny - od baronky z Thyserbatu přes Šedé sestry po Státní bezpečnost

Sousední dům č. p. 291 kupuje baronka Gabriela Thysebartová, představená savojského ústavu šlechtičen ve Vídni, které je opuštěného kostela líto. Ušlechtilá dáma to však neměla jednoduché: tři roky trvalo, než získala svolení ke koupi kostela, ovšem pod podmínkou, že kostel bude sloužit pouze církevním účelům. Ostatně, tahle bohabojná žena ani jiné plány neměla. Kupní smlouva byla podepsána roku 1854 a paní Gabriela za kostel zaplatila 4 736 zlatých. Ještě téhož roku, symbolicky na svátek sv. Bartoloměje, byl kostel znovu posvěcen a o šest let později (15. 12. 1860) ho zbožná baronka věnuje v té době nově vzniklému společenství františkánských panen, kterým pro jejich šedý hábit říkali Pražané „šedé sestry“. Později toto lidové označení vešlo i do oficiálního názvu kongregace, jež je od roku 1972 kongregací papežského práva s možností působit po celém světě (Congregatio sorrorum grisearum). (viz web kongregace http://www.sedesestry.cz/)

Jak k tomu všemu ale došlo? Doba byla duchovně pohnutá, vznikala nejrůznější společenství věřících laiků, kteří toužili ulehčovat lidskou bolest a trápení snad na všech frontách. A stejně jako dnes i tehdy bylo potřeba mnoho horlivých duší, kteří by se z pouhé lásky těmto potřebným – často i nemajetným a chudým – věnovaly. Tak se tři zbožné dívky, dvě sestry Marie (později S.M. Xaverie) a Anna (S.M. Dulcelina) Plaňanská a jejich kamarádka Františka (S.M. Johanna) Grossmannová rozhodly společně bydlet, jsouce františkánskými terciářkami, a pomáhat nemocných po bytech. Jejich prvním společným domovem byl byt v sousedství Lužického semináře na Malé Straně; brzy však jejich potřebám nedostačoval, zvláště když se jejich společenství rozrůstalo o nové členky. Jejich zpovědník a de facto zakladatel, křižovnický kněz P. František Xaver Havránek O. Cr., jim zajistil bydlení v prostorách bývalého konviktu, vlastněného už baronkou Thysebartovou. Sem se sestry nastěhovaly roku 1858.

Sestry získaly bydlení v prostorách bývalého Konviktu a za pomocí dobrodinců opravily zdevastovaný kostel. Bylo to období velikého rozkvětu řádu: sester přibývalo a měly plné ruce práce: nejen v domácím prostředí, ale brzo po celých Čechách a Moravě – už v roce 1859 jsou sestry poslány pečovat o raněné vojáky na Balkáně a v Itálii. Výjimkou nebyly ani obě světové války 20. století, které sestry přežily se ctí. Zejména v té poslední byla činnost sester ztížena bezprostřední blízkostí německé tajné policie. Přes všechny těžkosti spočívající v sousedství s německými vojáky a policisty, kteří sestrám zabrali některé domy, však nebylo sestrám v jejich bohulibé činnosti bráněno. V květnových dnech roku 1945 byl objekt přeměněn na nemocnici, kam Pražané přinášeli raněné, z nichž některé sestry doprovodily až k branám věčnosti. Po skončení války přibylo mnoho nových sester a kongregace se utěšeně rozvíjela. K 1. lednu 1950 čítala kongregace 390 sester.

Dějiny - od Státní bezpečnosti po současnost - k Šedým sestrám

To už ale přišel únor 1948, velmi citelná rána pro život sester i pro kostel a klášter. Sestry musely urychleně prostory opustit, od roku 1953 jsou pak internovány v Broumově. Na druhou stranu se samozřejmě režimu velmi hodila jejich činnost, kterou dále vykonávaly především ve zdravotnictví, ale byl jim znemožněn řeholní život a volný pohyb. S nástupem civilních zdravotních sester (4 civilní sestry zastaly práci jedné řeholní sestry) byly řeholnice odsouvány do ústavů sociální péče apod. Starší sestry byly internovány v klášteře v Broumově, později na Lomci u Vodňan nebo v Oseku u Duchcova. V období normalizace nastává další vlna pronásledování.

Objekty kláštera a kostela připadly majetku Státní Bezpečnosti, která se o ně nestarala. Bartolomějská ulice je v mluvě současných Pražanů je synonymem policejních objektů, které se nacházejí naproti kostelu. Zejména v dobách komunistické nadvlády bylo samo jméno „Bartolomějská“ synonymem výslechů, často i krutých mučení, v každém případě však policejních represí a svévole tehdejšího režimu. Ve vyšetřovnách zdejších policejních budov se vystřídala řada vynikajících osobností našeho národa, za všechny jmenujme nedávno zvěčnělého prezidenta Václava Havla.

V 80. letech dochází k jistému uvolnění, od roku 1989 přichází i řeholní dorost. V současné době sestry kromě Prahy působí i na Lomci u Vodňan (označovaném "Lomeček"), který je vyhledávaným poutním místem (viz web http://www.lomec.cz/). Avšak teprve po mnoha peripetiích byl kongregaci v roce 1995 navrácen kostel svatého Bartoloměje. Jak jinak, vzhledem k předchozím nezvaným "nájemníkům", v naprosto dezolátním stavu. Střecha již byla dlouho bez prejzové krytiny, dokonce z ní vyrůstal strom, Reinerova barokní nástropní freska velmi poškozena, zařízení kostela vyrabováno. S pomocí Boží byl pak kostel po třech letech oprav obnoven a tehdejším pražským arcibiskupem kardinálem Vlkem znovu vysvěcen.