Klubové Velikonoce 2002 ve Svatém Janu
- Podrobnosti
- Kategorie: Kronika Klubu
- Autor Vladimír Slámečka
- Zobrazeno: 5918
Nevíte, kde byste měli trávit velikonoční svátky? Nechce se vám zůstávat doma s rodiči či každoročně navštěvovat s kamarády stejná děvčata v okolí a vracet se domů z pomlázky v notně podroušeném stavu?
Podobnými slovy by mohl začínat plakátek, zvoucí na naše už téměř tradiční klubové velikonoce. Nejsem si sice vůbec jistý, jestli nepřipadají někomu stejně trapné jako ta každoroční pomlázka, jež se pomalu ale jistě stává výsadou vesnické mládeže, ale my - organizátoři je považujeme za skvělé. Posuďte sami. Nebo ještě lépe: přestaňte už jednou s tou trapnou pomlázkou, na Pondělí velikonoční se neopíjejte a pojeďte (opíjet se) s námi. A pak můžete srovnávat!
Odjezd jako tradičně na Zelený čtvrtek večer. Poněvadž tento pokec píši s několikatýdenním časovým odstupem, nejsem si schopen vzpomenout, jak vlastně většina lidí dojela. Vzpomínám si ale, že se tam tentokrát sjelo hodně aut, takže se před faru téměř nevešla (jako ta auta). Aha, někteří snad jeli i autobusem, ale těch bylo minimálně. A kolegové z Pardubic, ač jich bylo hodně, přijeli našlapáni v Lubošově Matizovi. To byl opravdu obdivuhodný výkon! Také si vzpomínám, že jeli nějak hrozně dlouho, neboť se pokoušeli jet téměř vzdušnou čarou, což ovšem zdaleka nemusí znamenat nejkratší cestou.
Daleko horší to ale bylo s vodou. Stálí návštěvníci svatojánské fary dobře vědí, že vždy po zimě bývají s místní postarší vodárnou trochu problémy. Stejně dobře ale vědí, že Martin to vždycky zvládne, takže katastrofické vize o pobytu bez vody se nikdy nenaplnily. Letos byla situace trochu jiná, byť úplně bez vody jsme také nezůstali. Jakýsi pán z vesnice roztodivného jména snad italského původu se měl postarat o opravu vodárny ještě před naším příjezdem, leč nepodařilo se mu to. Martinovi zase ano, byť jen částečně. Ukázalo se, že úplné zprovoznění není v našich silách. A tak jsme vždy napustili plnou vanu vody a bylo po starostech. Ti otužilejší se chodili koupat na hřbitov pod kohoutek, což samozřejmě působilo, jak jsme později zjistili, ve vesnici veliký rozruch. Představte si, že kolem druhé či třetí hodiny noční budete na hřbitově vídat míhat se polonahé postavy. Co si o tom asi budete myslet? Tyhle téměř záhrobní scény samozřejmě nedaly pokoje ani svatojánským psům, kteří naše koupelechtivé hochy doprovázeli vždy poctivě svým štěkotem.
Velikonoce, jak známo, začínají Zeleným čtvrtkem. Toho dne si večer církev připomíná Poslední večeři Páně, kdy Kristus při první mši v dějinách nabídl svým apoštolům svoje Tělo a svoji Krev, obojí skryté pod vnějšími znaky chleba a vína. Ještě předtím však vstal od večeře, přepásal se lněnou zástěrou a na důkaz lásky a vydanosti jim umyl nohy. Tímto gestem chtěl naznačit, jak moc je má rád a kam až je ve své lásce schopen zajít. Dodnes se tato událost připomíná při večerní mši na památku večeře Páně. Samozřejmě jsme nemohli být výjimkou a tak jsme, byť v pozdních večerních hodinách, tuto mši slavili také. To už mezi nás přišel i katechumen Pavel, který měl být v noci Zmrtvýchvstání pokřtěn. Obřad to byl dojemný, zvláště díky už zmiňovanému mytí nohou. Tentokrát jsme ho kvůli pozdní večerní hodině a kvůli tradiční zimě v kostele poněkud urychlili, takže jsem myl nohy jen třem "apoštolům". Nevzpomínám si, už kdo to byl; jeden z nich ale byl určitě už zmiňovaný katechumen Pavel. Zajímavým zpestřením večera byla kočka, která s námi byla po celou dobu mše svaté u oltáře. Lízala se, procházela po kostele a vůbec se chovala velmi duchovně. Aspoň jsme pociťovali, jak v tento svatý večer všechno tvorstvo chválí Pána.
Obřady Zeleného čtvrtku skončily opravdu hodně pozdě v noci; to však nezabránilo pardubickému Honzovi, aby nepojedl bůček a jiné masné pochoutky, které si přivezl s sebou. Aby neměl výčitky svědomí, že jí maso na Velký pátek, který už bezpochyby nastal, posouval stále hodiny dozadu. Konečně měl k tomu vynikající záminku: pozítří přece končil zimní čas.
Na Velký pátek jsme se probudili do nádherného slunného dne, poněvadž letošní Velikonoce byly oproti těm loňským, alespoň co se počasí týče, opravdu vydařené. Po postní snídani jsme vyrazili na krátký výlet do okolních lesů, kde jsme měli též Křížovou cestu. Nebyla lecjaká, ale v kopcovitém lesním terénu, který vytvořil pro naše rozjímání o utrpení smrti Kristově tu nejlepší kulisu, nám duchovní myšlenky přicházely samy. Není tedy ani divu, že jsme téměř nestihli odpolední obřady, které byly naplánovány už na třetí hodinu odpolední, tedy na tu hodinu, kdy Kristus za nás zemřel na kříži. Nespokojené svatojánské farnice už nervózně přešlapovaly před kostelem a marně vyhlížely kněze, který by z nich sňal břemena jejich hříchů. Nic naplat, zpovídal jsem až po obřadech.
Prastaré obřady Velkého pátku, připomínající utrpení a smrt Kristovu, ostře kontrastovaly s malebnou sluncem zalitou krajinou, která se kostelním vchodem prodírala do zešeřelého kostela. Následný velkopáteční večer uběhl stejně jako ty ostatní ve Sv. Janu. Jen já s katechumenem Pavlem jsme se toho večera vydali do Sedlčan, abychom přivezli věci potřebné pro sobotní vigilii, zejména paškál (velikonoční svíci). Dlužno ještě podotknout, že spát jsme šli opravdu hodně pozdě, neboť - navzdory Velkému pátku - se dlouho do noci, resp. do rána hrálo a zpívalo. A to zejména díky Pavlovi z Přelouče, bývalému studentovi FELu, který nás poctil svoji návštěvou, byť bohužel příliš krátkou. Už v sobotu ráno se totiž vracel domů. Ale aby si někdo nemyslel, že se nedělo nic zbožného, tak byli i tací, kteří alespoň část této noci prožili v kostele v tichém usebrání u Kristova hrobu.
V sobotu ráno nás opět navštívil katechumen Pavel, aby se účastnil posledních obřadů katechumenátu před vlastním křtem. Jedná se zvláště o obřad Effatha, o volbu křesťanského jména a o mazání olejem katechumenů. V poledne se kolegové vydali na výlet, zatímco já jsem se oddal mohutné duchovní přípravě na večer, resp. noc. A tak zatímco většina osazenstva směřovala okolo statku Radobyl směrem ke Krásné Hoře, kde nakonec skončila v cukrárně (viz foto), vydal jsem se já úplně opačným směrem do hlubokých lesů, táhnoucích se až k Sedlčanům. Bylo nádherné slunečné odpoledne, ptáci zpívali, na lesních mýtinách rozkvétaly první květy a byla přímo cítit radost celé přírody z nadcházejícího Vzkříšení, kterého je jaro pouhým, byť povedeným předobrazem. V tichém rozjímání, prokládaném modlitbou růžence, jsem došel až ke kapličce, stojící na rozcestí cest podél silnice, vedoucí z Jana do Třebnice. Najednou se proti mně vynořil nějaký napůl svlečený chlap, až jsem se lekl. A on to byl jeden z našich kamarádů Zborníků. Vydal se před mnoha hodinami jen tak, pěšky, směrem ke Svatému Janu a doufal, že tam někoho z nás potká. Bylo krásné a doslova symbolické, že jsme se potkali právě tady, uprostřed svatojánských lesů, oba připraveni na rozhovor dlouho dobou samoty, rozjímání a modlitby. Bohužel se ale nenechal přemluvit k cestě na faru, ani s námi nechtěl zůstat přes noc. Naopak, asi po půl hodince se vydal na zpáteční cestu. Zas těch nějakých 25, 30 km před ním a slunce se pomalu sklánělo k západu. Nakonec všechno dobře dopadlo a někdy kolem půlnoci dorazil úspěšně domů. Jen nevím, co si asi doma mysleli, neboť dopoledne, když vycházel, říkal, že jde na chrastí...
Večer se na Sv. Janu nesl ve znamení příprav na oslavu největší události lidských dějin, na oslavu Vzkříšení Krista. Pečlivě vyzdobený kostel, zpovídání, nácvik hudby, kterou měl na starosti Lukáš, mohutné zpovídání členů klubu, příprava dříví na oheň, od kterého měl být zapálen paškál a samozřejmě i večeře. Mezi tím ale kolegové vyrobili táborák, u kterého se bohužel někteří z řad našich pardubických kamarádů trochu opili. To jsme ještě netušili, jak veselou noc se jim podaří připravit. Devátá hodina večerní se už nebezpečně přibližovala, ale katechumen Pavel se svým kmotrem nikde. Dorazili na poslední chvíli a jali se vyprávět těžko uvěřitelnou příčinu jejich zdržení: večer se Pavel se svým kmotrem vydali na malou procházku, aby prohovořili poslední detaily, týkající se Pavlova křtu, když tu proti nim vyběhl nějaký černý pes a zakousl se přímo do Pavlova lýtka, přičemž kmotra si ani nevšiml. Zvláštní, ne? Ale nakonec to dobře dopadlo; stihli i návštěvu chirurgie a jiná nezbytná vyšetření a dnes už je Pavel zas zdráv jako rybička.
Zdálo se tedy, že už nic nemůže překazit více než tříhodinový obřad velikonoční vigilie. A taky ho v podstatě nic nenarušilo. Nepočítáme-li tedy převrhnutou vázu, opilé ministranty a jiné "běžné" úlety, kterých nebylo zrovna málo. Ale i tak se prý později slečna kmotrová vyjádřila, že tak krásné Vzkříšení ještě nezažila...
Obřady velikonoční vigilie začínají prastarým obřadem svěcení ohně a chvalozpěvem na velikonoční svíci. Ten se jmenuje Exultet - "Zajásej" podle prvního slova tohoto hymnu. Zpěvu se letos ujal Lukáš, který doprovázel celou bohoslužbu nejen zpěvem, ale i hrou na varhany. Po chvalozpěvu na velikonoční svíci, která symbolizuje vzkříšeného Krista, následuje bohoslužba slova. Ta se skládá ze sedmi starozákonních čtení, proložených zpěvem žalmů a vrcholí radostným Gloria a velikonoční zvěstí o vítězství Krista nad smrtí. Po krátkém kázání následuje vlastní křestní liturgie.
Myslím, že vše proběhlo tak, jak mělo. Vždy vzpomínám na slova jednoho z našich učitelů na teologické fakultě, který nás nabádal k tomu, aby při křtu voda pořádně stékala po hlavě křtěnce, což se i v Pavlově případě stalo. A opět to byl Lukáš, kdo ještě před vlastním křtem prosil všechny svaté, aby shlédli na našeho Pavla a vyprosili mu vše dobré. Po křtu následovalo ihned biřmování, při čemž přítomný lid prosil o dary Ducha svatého prastarým hymnem Církve "Přijď, o Duchu přesvatý". Vůbec hudba byla hodně povedená, neboť Lukáš je velmi schopný a tak zvládal průběžně hru na varhany, zpěv a v neposlední řadě i ministrování, neboť byl jediný naprosto střízlivý ministrant.
Obřady skončily krátce po půlnoci a pak už byl prostor k nevázaným oslavám. Pavel se svým kmotrem přivezli plno dobrých věcí, takže o jídlo a pití nebyla nouze. Jak se později ukázalo, pití bylo až příliš, takže je otázka, zda do Sv. Jana ještě můžeme někdy jet. Pavel, kmotr a jejich rodiny raději záhy odjeli a my jsme zůstali na všechno sami. Resp. pražská část klubu na tu pardubickou, která pokračovala v konzumaci alkoholu, což jí dodávalo stále bujarejší náladu. Když už nám to připadalo neúnosné, pokusila se sl. magistrová s některými kolegy o vytlačení pardubáků do druhého patra fary, což se jí nakonec povedlo. Tam patrně oslavy pokračovaly, ale nás už to až zas tak nebolelo. I když... Ale to snad se ani nehodí zveřejňovat. Prostě jak jsem už napsal, noc byla opravdu hodně veselá. Z pozdějšího rozhovoru se správcem fary jsem pochopil, že jsme to asi byli my, na které si svatojánští starousedlíci stěžovali. Prý nějaká skupina mládeže dělala nepředstavitelný kravál...
A bylo tu slavné nedělní ráno. To velikonoční ráno, kdy Marie Magdalská, ještě za tmy, zjistila, že Ježíšův hrob je prázdný. A tak spěchala jak jen mohla do Jeruzaléma, aby tuhle úžasnou novinu sdělila Ježíšovým učedníkům. I tady, na sluncem zalitém svatojánském vršku s malebným barokním kostelíkem, zvěstovaly zvony tu úžasnou zvěst. Po mši a skromném obědě z toho, co zbylo, jsme se postupně začali rozjíždět do svých domovů. A došlo to tak daleko, že nikdo z nás nemusel jet domů autobusem. Kde jsou ty časy, když jsme na rozcestí Radobyl spekulovali o tom, jestli se vejdeme do jediného večerního autobusu...
Zas jedny klubové velikonoce za námi. A zas jeden člověk se narodil z vody a z Ducha svatého k novému životu. Není to důvod k úžasné radosti a k tomu, abychom se už těšili na ty příští?