ADS ČVUT

Velikonoce 2003 - Jitrava

Přiznám se, že jsem poněkud na rozpacích; byl bych rád, aby se tento popis našeho velikonočního jitravského "řádění" objevil na stránkách www.student.cz, ale současně jsem byl správci serveru upozorněn, že nevhodné, provokativní či všelijak neslušné texty budou ihned odstraněny! Dosud jste se mohli a samozřejmě stále můžete o našich klubových akcích dočíst v naší elektronické kronice. To má jednu výhodu: kroniku nikdo necenzuruje a tak mě maximálně účastníci té či oné akce mohou nařknout ze zaujatosti či ze záměrného zkreslování událostí. Teď je ale situace úplně jiná: server STUDENT navštěvují tisíce studentů a možná i pedagogů a to už je na pováženou. No nic; pokusím se si moc nevymýšlet a smířit se s případnou kritikou či dokonce odstraněním tohoto textu!

Začnu pěkně po pořádku: klubové Velikonoce vždy začínají na Zelený čtvrtek večer. Abych uvedl situaci na pravou míru: nikdo z nás si totiž nemyslí, že Velikonoce jsou svátky jara, chlupatých zajíčků, hopkajících po zeleném pažitu či právě vylíhlých housátek, batolícím se po tomtéž. Myslím si totiž, že je škoda největší křesťanské svátky redukovat na podobný bezobsažný nesmysl, jak nám (a spíš našim rodičům) to bylo vtloukáno do hlavy v dobách naštěstí už minulých. Nic naplat, Velikonoce prostě nejsou o slepičkách či čokoládových vajíčkách, ale především o utrpení, ukřižování a následném vzkříšení Ježíše Krista, kterého my - křesťané - považujeme za Vykupitele lidského rodu. Od pradávna začínaly vlastní velikonoční svátky tzv. Květnou nedělí - tedy dnem, kdy podle evangelií vjel Ježíš slavně do Jeruzaléma a všichni mu provolávali slávu a všemožně ho vítali. A aby své radosti dali patřičnou intenzitu, mávali přitom palmovými ratolestmi. My dneska pro změnu máváme kočičkami, zlatým deštěm, nebo prostě tím, co je v našich končinách po ruce, a začínáme tak slavný velikonoční týden, tzv. Svatý. Na Zelený čtvrtek večer zasedl Ježíš se svými učedníky k židovské velikonoční večeři, pro kterou se vžilo označení "Poslední". Nejen že jim při této večeři nabídl jako pokrm sám sebe, tajemně skrytého pod způsobou chleba a vína, ale také jim umyl nohy, aby příkladně ukázal, co to znamená milovat se tak, jako on miloval nás. Tak proto jezdíme už na Zelený čtvrtek večer, abychom i my mohli slavit velikonoční večeři, resp. mši svatou a nechat si při ní umýt nohy. Ale když dovolíte, začal bych pěkně od počátku.

Ač nás bylo na Jítravě, malebné to vesničce v Lužických horách, celkem dvacet pět, což je na Velikonoce dosud rekordní množství, přesto jsme se ve čtvrtek večer vešli v Praze do třech aut. Zbytek čtvrtečního osazenstva tvořili totiž naši kamarádi z Pardubic (pro nezasvěcené: působím tam jako kněz a tak někteří členové klubu pocházejí právě z této lokality). Se mnou v autě jeli noví a pro klub obzvláště nadějní studenti: dva Tomášové a Vláďa. Ten byl sice chudák v těžké krizi, že nemohl před odjezdem domů a musel jet rovnou ze školy, ale my ostatní jsme byli tak vtipní (:-), že se nám podařilo nakonec rozveselit i jeho. Obzvláště zajímavá byla silniční kontrola v Mělníku, která ale naštěstí dopadla dobře. I tak jsme na Jitravu dorazili jako první, zatímco ostatní nás následovali s menším (Pavel K.) či s větším (Petra) zpožděním. Po ubytování a nezbytném občerstvení jsme se nakonec jali slavit onu večerní čtvrteční mši svatou spojenou s mytím nohou. Správně se myjou nohy dvanácti mládencům, kteří představují dvanáct apoštolů, ale kdybych to vzal doslovně, tak mi už v lavicích těch mládenců moc nezůstane. Doufám ale, že jak bude rok od roku členů klubu přibývat, dočkáme se i dvanácti mládenců a současně i plných lavic. A tak jsem letos opět vybral jen symbolický počet: po třech z pardubáků (nemohl chybět náš katechumen Vojta a jeho dva kmotři Petr a Jakub) a po dvou z pražáků, resp. z feláků: Ondřej a Pavel K. Ano, nemýlíte se: je to tentýž Pavel K. který byl ještě v minulém díle naší kroniky oním nesmělým, tápajícím studentíkem, sváděným na Jitravě postarší paní K., zdislavskou to ctitelkou. Mezitím ale vyrostl v sebevědomého mladého muže, odolávajícího nejen svodům jiných duchovních nauk (tápal věroučně), ale i neméně přitažlivým svodům stárnoucích dam. Kdo by si před dvěma měsíci pomyslil, že mu budu o Velikonocích mýt nohy. Ale vraťme se k vlastnímu mytí: obřad je to vskutku dojemný. Kněz, oblečený pouze do alby ( v mém případě do dominikánského hábitu), a přioděný po Kristově příkladu zástěrou, poklekne před každým "apoštolem", opláchne mu nohu, osuší utěrkou a následně políbí. To aby dokázal, že to Pánovo přikázání lásky bere smrtelně vážně. A uznejte: komu se podaří, aby Vám učitel, který Vás ještě nedávno trápil přechodnými jevy či operačními zesilovači, myl nohy? To spíš ta hlava by přicházela v úvahu; bojím se ale, že její mytí s pravou křesťanskou láskou, jak ji zamýšlí Kristus, nemá moc společného (:-)! Plamenné kázání, které jsem - podobně jako při našem posledním pobytu - opět pronesl z kazatelny, evidentně dojalo. Téma pro mě v těchto místech tradiční: jak hluboce jsme se my, křesťané, zpronevěřili svému Pánu, když jsme dokázali páchat taková zvěrstva, jako ve druhé světové válce. Nezapomeňte, že Jitrava je v Sudetech, a tak rány po zraněních z obou stran jsou stále ještě živé a hlavně až příliš viditelné, byť od konce války brzo uplyne šedesát let!

První noc na jítravské faře byla tradičně chladná. Zdaleka ne tak vztahy. Každý, kdo někdy čichl ke klubu, ví, jak si na vztazích zakládáme. A tak jsme ještě dlouho po mši vytvářeli nové a "krásné" vztahy, na kterých vlastně od pradávna náš klub stojí. Ještě jsem se zapomněl zmínit o tom, že kamarádka Petry s sebou přivezla psíka. Nebyl to ale psík ledajaký: jak by řekl pardubický Jiří, byla to pořádná čubka. On prostě nějak na psech ujíždí, to jsme zjistili už minule na Jitravě a někdy před rokem v Buchlovicích, kde se ho jiné psisko snažilo oblizovat ve spacáku. Tehdy se jeho kynofobie projevila na plno. Ale ani já psíky nemusím a tak se mi prý podařilo slečnu zranit hned na počátku. Faktem je, že mě až do konce výletu téměř ignorovala. Ale abych se vrátil k té studené noci: zas jako obvykle nefungovalo snad už pověstné jitravské ústřední topení. Následujícího dne, tedy konkrétně o velkopátečním ránu, jsme ale zjistili, že sousední pokojík je příjemně vyhřátý, a tak jsme se ještě "za tepla" přestěhovali. To už stejně ale přijížděli další kluboví "koně" a tak se nám podařilo obsadit vlastně všechny farské pokoje.

Velký pátek - den Ježíšova utrpení a smrti - jsme chtěli prožít hodně duchovně. Ostatně - v klubu je všechno hodně duchovní (:-) - a tak podobný požadavek nemůže nikoho zaskočit. A ač je Velký pátek v Církvi dnem přísného postu, měl jsem zrovna já ten den hlad jako vlk. Zdálo se, že ostatní též, a tak jsme pojedli toho dne více, než by asi rigorózní věřící ustáli. Zato jsme se umrtvovali jiným způsobem. Na dopoledne plánovaná pobožnost křížové cesty se konala v jakýchsi poustevničkách blízko Janovic. Místo bylo sice velmi romantické - taková v pískovcových skalách vydlabaná obydlí - ale počasí opravdu stálo za to. Vál příšerný vichr a byla zima, místy i poprchávalo, takže o kříž a umrtvení nouze nebyla. Nemohu ale nezmínit naši velkopáteční minibrigádičku v Rynolticích, kde jsme tahali dříví od kostelního vchodu za kostel, pobavili se při tom a snad i trochu pomohli. Pracovní zápal některých z nás a nakonec i výsledky naší práce můžete vidět na fotografiích. Z křížové cesty jsme se jako každý rok vrátili poněkud později, než jsme plánovali, a tak velkopáteční obřady, naplánované na třetí hodinu odpolední - hodinu Kristovy smrti na Kříži - byly vážně ohroženy. Resp. ne obřady samotné, ale jejich začátek. Předpoklad, že z místních ateistů se stejně nikdo neúčastní, se bohužel projevil jako lichý. Přišla jedna postarší farnice, která ale ochotně počkala až do pěti hodin, než bylo všechno uchystáno k tomu, aby mohly prastaré velkopáteční obřady začít. Díky našemu novému kamarádovi Vítkovi, rozenému to zpěvákovi, byly obzvláště krásné a dojemné. Toho dne se opět čtou pašije, ta dlouhá zpráva evangelistů o utrpení a smrti Páně, vzápětí vystřídaná kázáním, velkopátečními přímluvami, zahrnujícími veškeré potřeby lidstva a nakonec uctíváním kříže. Ten statečně držel Ríša, i když ho přitom museli bolet ruce, stejně jako bolívaly mě, když jsem ještě býval ministrantem.

Po obřadech, které skončily mezi sedmou a osmou hodinou večerní, nebyl už téměř na nic čas. Já jsem pilně zpovídal a Petra s Ríšou a patrně ještě se svojí přítelkyní (to je ta, která si s sebou přivezla onoho roztomilého psíka) vařili. Uznávám, že je to na Velký pátek poněkud divná kratochvíle, ale bohužel je to tak. No a potom jsme jedli a možná i někteří přejedli... Snad nám to Ukřižovaný Pán promine... Někdy kolem půlnoci konečně přijel netrpělivě očekávaný Wenzel aus Reich, který se v minulém díle kroniky (nebo spíš na minulé klubové akci) dělil o city k postarší paní K. s tehdy ještě nesmělým studentem Pavlem K. Tentokrát nám taky pořádně zatopil, neboť usiloval o přízeň jisté slečny K. Tu si pro změnu s sebou přivezl Pavel K. jako svou spolužačku ryze protestantského zaměření. Chci věřit v tomu, že v tom nebyl žádný postranní úmysl, neboť jak známo, Pavel K. přestal alespoň ve věroučné oblasti tápat. Ale o tom později, neboť vrchol citových propletenců jsme nakonec řešili samostatně až v neděli velmi časně zrána.

Konečně tu byla sobota, den v katolické tradici aliturgický (pro nezasvěcené bychom tohle slovo mohli vysvětlit asi tak, že se nemusí celý den do kostela) a tudíž nesmírně vhodný pro celodenní výlet. Petruška, jak roztomile titulujeme vedoucí našeho klubu a vůbec všech poradenských aktivit na FELu, vybrala Jablonné v Podještědí. Tohle městečko leží jen několik kilometrů západně od Jítravy a je především významné svou dávnou a přesto stále přítomnou obyvatelkou paní Zdislavou. Není to ledajaká paní, je to paní svatá a v třináctém století, ve kterém žila, pomohla mnoha a mnoha lidem. Jako mladá se provdala za šlechetného Markvartice, pana Havla z Lemberka, a povila mu 4 děti. Protože ale nelidsky dřela, pečovala o chudé, léčila nemocné a bědné, spravovala panství v době nepřítomnosti svého manžela a jen tak mimochodem stavěla otcům dominikánům klášter, brzo zemřela. Bylo jí asi dvaatřicet a jako dominikánská terciářka byla pochována v kryptě "svého" kláštera. Ten byl v průběhu věků ještě mnohokrát přestavěn, a dnes se nad hrobem světice tyčí mohutná kupole baziliky sv. Vavřince, zvěstující, že "paní svatého života", jak ji nazval kronikář, na svůj lid dosud nezapomněla. Na každém kroku cítíte její přítomnost, a když jdete po prastaré cestě okolo Zdislaviny studánky ke hradu Lemberku, možná i zaslechnete dusot koňských kopyt... Ale dost romantiky, vraťme se do reality našeho výletu. Rozhodlo se, že na parkoviště pod Lemberkem pojedeme auty, přičemž šlechetný Pavel K. svůj velký vůz dvakrát obrátil, abychom s sebou mohli mít i pardubickou, sotva pubertě odrostlou mládež. Ta se nás sice většinou stranila, ale uznejte sami: je možné si nechat ujít tak extrémně duchovní zážitek, umocněný ještě mým neméně duchovním oblečením? Celého výletu jsem se totiž účastnil v dominikánském hábitu, abych dal najevo, že paní Zdislava je vlastně moje řádová sestra. Hodinu čekání na prohlídku Lemberku jsme vyplnili snadno: nákup lístků, společné pózování pro několik klubových fotografů či moje poutavé (:-) vyprávění nejen o paní Zdislavě a Jablonném, ale i o sv. Dominikovi a jeho řádu... Prohlídka nás všechny nadchla, akorát byla na hradě zima a pomalu se začínal ozývat hlad. Snad i proto se nejvíc líbila hradní černá kuchyně, bohužel ale stejně vychladlá jako všechny ostatní hradní prostory. Následoval sestup k Jablonnému a hlavně začínalo pršet. Jen otevřená klášterní fortna nás zachránila před promoknutím, poněvadž liják byl stále prudší. Tam se nás ochotně ujal můj řádový spolubratr, otec Mannes. To možná pro někoho z vás divné jméno má po nevlastním bratru sv. Dominika, Mannesovi, který byl v tom dávném 13. století Dominikovi velkou oporou. Z kláštera jsme viděli to hlavní: kostel a kryptu, křížovou chodbu a především překrásný historický refektář. O kryptě jsem se podrobně rozepisoval už minule, takže se teď omezím jen na to nejzákladnější: podzemní prostory pod bazilikou ukrývají nejen náhrobek paní Zdislavy, ale též ostatky mnoha bratří, žijících v průběhu staletí v tomto konventu. Krypta má prý několik pater a je hluboká tak, jako je vysoký kostel. Důmyslný systém větrání, udržující v podzemních prostorách konstantní teplotu a vlhkost zaručuje přirozenou mumifikaci zesnulých. Prostě ideální: zesnete nahoře v klášteře, bratři vás v hábitu snesou dolů do krypty, podloží hlavu cihlou a je to. Jste stále mezi svými, napříč časem a věčností tvoříte v Bohu jednu rodinu synů sv. Dominika. A samozřejmě i paní Zdislavy. Tady člověk pochopí, jak hluboké bylo poslední Dominikovo přání, že chce být pochován pod nohama svých bratří... Ale dost morbidních myšlenek: jsou přece Velikonoce a nás čeká slavné vzkříšení! Tak proč se zaobírat mumiemi, mrtvolami a rakvemi, když Kristus s tímhle vším jednou provždy skoncoval!

Restaurace! Vidina jídla po téměř celodenním okolnostmi vynuceném postu byla tak velká, že jsme předčasně ukončili prohlídku kláštera a rozhodli se vzít místní pohostinství téměř útokem! Je ale bláhové se domnívat, že v jedné restauraci budou čekat na téměř dvacet pět návštěvníků. A tak na náměstí v naší oblíbené hospůdce se usadilo jen několik z nás, zatímco ostatní se na radu místních starousedlíků jalo hledat jakýsi jiný podnik. Já jsem to vyřešil po svém: ve večerce jsem si koupil housky a salám, což jsem ale neměl dělat. Jednak jsem se přejedl, jednak jsem mohl počkat - a jak se později ukázalo - dostat v oné restauraci výborný oběd. No nic, poučení pro příště. Tak jsem si objednal alespoň dvě limonády, a především zažil spoustu legrace. U stolu jsme totiž řešili problémy našeho Wenzla z Reichu, který se mezitím stačil zamilovat do nesmělé slečny K. Tým ve složení dva Tomášové a Vláďa, samozřejmě za mé ochotné spolupráce, navrhoval řadu řešení, jak perspektivní vztah rozjet, leč Wenzel se ukázal jako naprosto nemožný. Nejenže odmítal naše skvělé nápady, jak získat srdce slečny K., ale ani nevyužil situací, které jsme později šikovně zinscenovávali... Jen doufám, že postarší německý pár, sdílející s námi jeden stůl, nerozuměl česky.

V Jablonném nás zastihl také poslední pár, který se naší užasné velikonoční akce účastnil: pardubický varhaník Martin s jakousi slečnou. Pro orientaci jí říkejme třeba slečna B. I když jsme nejdřív byli trošku na pochybách, kdože vlastně v tom autě je slečna a kdože pán. Podle účesů to totiž vypadalo přesně naopak. Nicméně vřelé, až vášnivé objetí Martina s Petruškou nás nenechalo na pochybách. Vypadá to tak, že krásný vztah, navázaný vloni v Buchlovicích na magistrovic svatbě, se prostě jen rozvíjí a prohlubuje...

Poté následovala cesta okolo zdislavské studánky směrem k našim pod Lemberkem zaparkovaným vozům. Duchovní i fyzické občerstvení zázračnou vodou, prolézání několika zajímavých, ale podle mého názoru nebezpečných jeskyní podél cesty a akční jízda ve vozech nám zkrátili návrat do tepla a bezpečí jitravské fary. Schylovalo se už hodně k večeru a pro nás pro všechny, ale zejména pro katechumena Vojtěcha začínal ten nejvýznamnější večer církevního roku. Připravit kostel pro tuhle slavnost nebylo vůbec jednoduché a už vůbec ne rychlé, zvláště potom, co jsme zjistili, že paní hospodyně nám letos jaksi nepomůže. Cožpak o to, my jsme nikam nespěchali, ale evidentně nervní byla skupinka místních farníků (nejspíš pražských či libereckých chalupářů), kteří přišli na devátou, jak bylo původně stanoveno. Nic naplat, nezačali jsme dřív než o desáté a i to jen tak tak. A poněvadž obřady vigilie slavnosti Zmrtvýchvstání Páně jsou bezesporu nejdelší v celém církevním roce, skončili jsme někdy kolem jedné hodiny v noci. To už v kostele nebyl ani jediný chalupář, zato my jsme mohli naplno vychutnat radost veliké noci. Pro úplnost se pokusím průběh těchto obřadů popsat: všechno začíná venku před kostelem, v našem případě na místním, dávno zpustlém hřbitůvku, zapálením hranice dříví, svěcením ohně a svěcením velikonoční svíce, tzv. paškálu. A tady nastal první problém: oheň se sice rozdělat podařilo, ale poměrně silný vítr znemožňoval nejen paškál zapálit, ale především ho zapálený donést těch několik metrů do kostela, opět k nelibosti chalupářů a snad i paní hospodyně. Ale nakonec i to jsme zvládli a za trojího zvolání "Světlo Kristovo" byl rozžatý paškál - symbol Kristova vzkříšení - nesen ztemnělým chrámem k oltáři. To už si ale i všichni přítomní rozžíhali svoje paškálky a chrámovou lodí se nakonec mihotalo na tři desítky plamínků. Působivý obřad, symbolizující, jak světlo Kristova vzkříšení postupně proniká i tou nejtemnější tmou... To už ale Martin zpíval svým krásným, léta školeným hlasem "Zajásejte již zástupy andělů v nebi, zaskvějte se v záři božská tajemství". Chvalozpěv Exultet, nazvaný podle prvního slova tohoto prastarého hymnu, opěvuje velikonoční svíci či spíše vítězství toho, kterého tato svíce představuje. Teprve po tomto hymnu je možné rozsvítit v kostele světla a začíná bohoslužba slova, snad nejdelší část celé noční liturgie. Na čtení se vystřídali téměř všichni přítomní křesťané (schválně neříkám katolíci, neboť čtení jednotlivých biblických perikop se ujal např. i náš nový kamarád Ondra, který patří k Církvi bratrské) a v následném zpěvu žalmů se střídal Martin s Vítkem. Když se dočetla všechna starozákonní čtení (je jich sedm a nejsou nejkratší), rozezněly se varhany, u kterých seděl samozřejmě opět Martin a současně všechny zvony, aby se tím jásavým tónem starobylých nástrojů svět dozvěděl úžasnou novinu: Pán žije! Pak ještě evangelium a dojemné kázání o tom, jak zmrtvýchvstalý Pán předešel svoje učedníky do Galileje: to v překladu znamená smetiště, takže obrazně řečeno na smetišti se s naším Pánem potkáme nejjistěji. A taky o tom, koho všechno do takových "Galilejí" dnešních dnů posíláme: cizince, bezdomovce, narkomany, homosexuály, prostě všechny ty, kterými nějak opovrhujeme a myslíme si o sobě, že jsme lepší než oni. A právě k nim vzkříšený Kristus přišel a dosud přichází jako první: aby je přesvědčil o tom, jak moc je Bůh má rád. Všichni to známe, ale běda, když máme tohle aplikovat ve svém životě!

Křestní bohoslužba začíná litaniemi ke všem svatým. Střídavým vzýváním jednotlivých světců a světic Božích a prosbami lidu "oroduj za nás" Církev od pradávna zve k duchovní spolupráci ty, kteří nás na naší cestě za Pánem už dávno předešli, radují se nyní v jeho slávě, ale právě proto touží nám, kteří Domů dosud putujeme, všemožně pomáhat. Svaté konkrétně opět vzýval Martin a my všichni ostatní jsme mu přitakávali svým nesmělým oroduj za nás! Tentokrát jsme prosili zvláště za Vojtu, aby byl dobrým křesťanem, dobrým člověkem a aby se pro něj křest stal opravdu startem do nového života. A pak už jen následovalo Vojtovo ponoření do křestní vody, pomazání křižmem, čímž se uděluje svátost biřmování a předání bílé křestní roušky a od paškálu rozžaté křestní svíce. Dříve byli dospělí lidé křtěni v tzv. baptistériích, což byly bazénky třeba i mimo kostel. Katechumeni byli celí ponořeni do vody a potom obdrželi bílé roucho, které dnes znázorňuje ona zmiňovaná křestní rouška; proto se dodnes tomuto dni říká "Bílá sobota". Mše svatá, resp. její část nazývaná bohoslužba oběti, obřady Veliké noci završuje. To už je většinou po půlnoci a jásavé zvolání Aleluja, které od této chvíle bude v liturgii zaznívat padesát dní, zvěstuje, že hrob je prázdný. Aleluja, surrexit Dominus vere! Zvláště dojemné bylo v této mši sv. pozdravení pokoje, kdy jsme si navzájem nejen podávali ruce, ale dokonce se objímali. Radost této svaté noci byla veliká, vztahy krásné, a tak není se čemu divit, že jsme to všechno vyjádřili poněkud neformálně.

Stejně tak neformální byla i následná oslava, která skončila v půl šesté ráno. Středem večera, nebo spíš noci, se stal pardubický Martin, zpěvák, varhaník a tanečník v jedné osobě, prostě jedním slovem umělec. A protože Petruška na Martinových schopnostech od dob svatby trochu ujíždí, rozhodla se protančit s ním a s dalšími akčními studenty téměř celou noc. A Martin, rozhodně ne nesmělý a skromný, toho jaksepatří využil. Učil nás stále nové a nové tance, snažil se nám předat svoje umělecké schopnosti a vůbec nás trochu kulturně a pohybově povznést a to trvalo až do rána, jak můžete poznat z přiložených fotografií. Předtím ale se konal inkviziční soud - tentokrát pro změnu s panem K. (ano, je to stále onen nesmělý tápající studentík, který se ale své počáteční nesmělosti rychle zbavil) a sice kvůli jeho vztahu ke slečně K. Jistě si ještě pamatujete, jak o slečnu K. usiloval Wenzel z Reichu, leč vrozená nesmělost mu bránila navázat jakýkoliv vztah. Nakonec byl pan K. odsouzen, třeba i za to, že šel v noci na záchod. Inu, u podobných soudů, a zdaleka ne jen inkvizičních, tomu už tak bývá, že dojdou k tomu, k čemu dojít chtějí... Pak se ještě hrála nějaká trapná hra, kterou jsem bojkotoval, jak to šlo, a k ránu jsme se otvírali. To je asi v klubu ta nejoblíbenější činnost, ale dosud se nikdo nikdy ještě pořádně neotevřel, i když používáme nejrůznějších nátlakových metod (jako třeba svařák). Na každé klubové akci čekáme, že dojde k nějakému zásadnímu průlomu a my se konečně dozvíme, co se dozvědět chceme, ale dosud k tomu prakticky nedošlo. Konečně i poslední vytrvalci, ke kterým jsem tradičně patřil já s Petruškou, odpadli a šli jsme spát. To už ale venku svítalo a zdálo se, že by bylo vhodné jít ke hrobu a spolu s Marií Magdalénou, tou první ranní svědkyní vzkříšení, zjistit, že hrob je prázdný. Ale nikomu z nás se ke hrobu a ani snad ještě do hrobu nechtělo, a tak jsme alespoň na dvě tři hodiny ulehli do spacáků. Jaké bylo moje udivení, když jsem kolem deváté už našel skoro celou faru na nohou a jako obvykle byli všichni velmi akční. Oni totiž někteří - zejména ti pardubičtí - odjížděli domů, a tudíž spěchali na vlak. Velikonoční mše svatá se konala až na poledne a my vám nabízíme snímek, na kterém jsme se po mši před hřbitovní zdí snažili zachytit - jak jinak - než naše vztahy. A pak odjela i Petruška a odvezla si s sebou manžela, Romču s psíkem i Tomáše, což zas pro změnu zranilo jeho kamarády Tomáše a Vláďu, kteří nedovedli pochopit, proč takhle trhá partu. Ale on spěchal na nějaké svatební veselí a tak ho pro tentokrát omluvme. A co se dělo po obědě? Výlet! On totiž Boží Hod velikonoční byl obzvláště krásný den, jakoby i příroda jásala nad Ježíšovým věčným vítězstvím! A tak by byl téměř hřích nejít na výlet. Vedl nás pan K., stále obletován slečnou K., která se přes svou evangelickou orientaci ukázala oslovená hloubkou katolické liturgie, a vytáhli nás na Vápenný vrch cestou, kterou jsme ještě nikdy nešli. Výlet byl krásný, vztahy se upevnily, jen stále více nesmělý Wenzel nedovedl pochopit, že současné slečny nesmírně ujíždějí na barevných displejích mobilních telefonů. Vláďův Ericsson T 300 byl totiž i na samotném Vápenném vrchu středem pozornosti. Kam se hrabe všechna krása lesů, vod a strání na 468 barev telefonního displeje. A sebekrásnější ptačí zpěv nemůže zvítězit nad polyfonním vyzváněním, které si moderní mládež stahuje z webu stejně rychle, jako povedené hry v Javě. Dokud tohle Wenzel nepochopí, budou před ním dívčí srdce stále jen uzavřená...

Ale všechno krásné bohužel jednou skončí. A tak skončil pro některé z nás i velikonoční pobyt na Jitravě. Neprozřetelně jsem totiž čtyřem hochům slíbil, že je vezmu v neděli autem domů. A tak jsem musel svému slibu dostát. Ještě jsme povečeřeli, já jsem na hřbitůvku při zapadajícím slunci slavil nešpory a kolem deváté vyrazili směr Praha. Dalo mi dost práce, abych neusnul, ale otvírání všech členů osádky bylo tak poutavé, že jsem nakonec vydržel. A co se dělo na Jitravě, kde zůstalo ještě asi pět lidi? Zprávy o tom se různí. Podle některých došlo k bezmeznému otvírání, neboť prý největší překážkou jsem já s Petruškou coby pedagogický dozor. Podle jiných zdrojů došlo akorát k otevření láhve vína, nad kterou zbylí studenti rozebírali duchovní otázky ekumeny. Prý šli zase spát až po půlnoci. Ať už to bylo jakkoliv, docela mě mrzelo, že jsem nezůstal. Na pondělí velikonoční se prý uskutečnil ještě další výlet, neméně zajímavý, než ten nedělní. A pak všichni ujížděli jedním vozem směr Praha. Jen Wenzel, resp. Vašek, vystoupil v Rynolticích a jel do Prahy vlakem, neboť nepřekonal svůj vrozený odpor k tak hnusnému neekologickému vynálezu, jakým je automobil. A to byla snad poslední tečka za jednou z nejhezčích akcí, které kdy klub zažil. Nezkusíte to příště taky?