Jaro v klubu aneb Jítravská anabáze - románová verze
- Podrobnosti
- Kategorie: Kronika Klubu
- Autor Martin Pokorný
- Zobrazeno: 8883
Zvláště psychicky odolným čtenářům si zde autor dovoluje předložit románovou verzi líčení dějů Jítravských. Nutno podotknouti, že některé zvláště srdceryvné pasáže jsou důsledkem autorovy nevyvážené a nevyzrálé osobnosti, leckdy nervní až nedůtklivé povahy a též mnohých komplexů z mládí.
Úterý 20.2.2001
Jako obvykle na konci zkouškového období zimního semestru vyráží klub na ozdravný pobyt do přírody. Tedy alespoň ti, kterým se podařilo "sfouknout" zkoušky včas a vyšetřit tak alespoň pár dnů volna. Méně šťastní jedinci pak využívají zkouškové období až do konce nejkoncovatějšího. Jiní jsou sice již "za vodou", ale následkem přestálého psychického vypětí nejsou schopni jiného, než že tiše sedí doma a tupě civí do zdi. Z těchto důvodů pak účast na "jaře v klubu" nebývá valná. Letos se nám naskytla možnost pobývat na faře v Jítravě, malé vesničce v Lužických horách. Jítrava leží na pomyslné spojnici Liberce a Jablonného v Podještědí. Od Liberce je to 12 km směrem na západ a od Jablonného 6 km severovýchodoseverně. Pokud budete chtít do těchto míst putovat, je to možné vlakem z Liberce do blízkých Rynoltic či do Zdislavy a pak nějaký ten kilometr pěšky. Do Jítravy jezdí sice z Liberce také autobus, ale nepříliš často. Dále se nabízí pěší přiblížení od Jablonného v Podještědí, kam je občas možno se dostat z Prahy autobusem. Pro výlety v okolí Jítravy je dobrým pomocníkem mapa Klubu českých turistů č.14 "Lužické hory".
Akce je naplánována od úterý 20.2 do neděle 25.2, ale většina účastníků bude dle svých možností a schopností přijízdět, a v případě znechucení také odjíždět, až v jejím průběhu. Předsunutá skupina šesti odvážlivců vyráží do neznámých končin již v úterý pozdě odpoledne, zatím s bláhovou důvěrou v českou autobusovou dopravu. V čele výpravy je sám klubový náčelník Vláďa spolu s nováčkem klubu "panem Frantou". Nečekaně se účastní dávno již odpadnuvší a nyní znovunalezený člen Bláhový Honza. Pak je tu také neruzlučná dvojka Anton Davidov a David Antonov. Na poslední chvíli se k výpravě přidává také jeden ze "starších pánů" v klubu, který původně trucoval a předstíral, že nestíhá.
Sraz na stanici metra Černý Most se tentokrát daří bez větších zmatků. Po chvíli již netrpělivě vyčkáváme příjezdu autobusu směr Liberec. To, že nemáme místenky, nám nedělá hlavu, do autobusu se určitě dostaneme. U odjezdového stání jsme téměř sami, pomalu se smráká a fouká studený vítr. Jak se blíží čas odjezdu, pasažérů na nástupišti přibývá a téměř všichni odhodlaně třímají v rukou místenky. Do našich myslí se vkrádají pochybnosti a svým odjezdem si již nejsme zcela jisti. A už je tu autobus. Čeká nás pohodlná cesta luxusním Neoplánem. Zatímco jsou odbavováni cestující s místemkami, ládujeme preventivně batohy do zavazadlového prostoru, zatímco Vláďa neohroženě drží místo ve frontě nemístenkářů. Za chvíli svá zavazadla opět spěšně vykládáme, neboť místa ve voze jsou již obsazena a v Neoplánech se "na stojáka" prý jezdit nesmí. Nepomáhá ani zvýšený hlas a psychický nátlak vytvářený na řidiče. Ten je neoblomný a striktně dodržuje předpisy. Nějaký zoufalý cestující se snaží do vozu dostat násílím, je však přivřen do dveří a tak boj raději vzdává. Cesta do Liberce, kdy bude vláčen vedle autobusu za přiskřípnutou ruku, připadá i tomuto chrabrému muži přece jen příliš drsná. V naší skupince propuká mírná panika. Horečně přemýšlíme co dál, vymýšlíme různé náhradní způsoby dopravy a tipujeme místo našeho dnešního noclehu (Jítrava, Praha, Černý Most, Liberec, škarpa u cesty). Přichází k nám neznámý muž, a nabízí odvoz do Liberce svým automobilem, může vzít však jen 4 osoby. Jako správná parta rozdělení odmítáme a s tím i nabídku odvozu. Ješte by nás třeba cestou znásilnil. Pomocí mobilních telefonů a komunikátorů zjištujeme přes Paegas Info další možné spoje, čímž ztrácíme (jak se později ukáže) drahocenné minuty. Nakonec to vypadá, že jinak než přes Liberec to dnes už nepůjde. Proto se přesunujeme do místenkové pokladny zakoupit místenky na následující spoj. Jistota je jistota, říkáme si po trpké zkušenosti. Dorážíme právě včas, jelikož je 17:00 a pokladna zrovna zavírá. Nepomáhá ani dvoření se paní pokladní ani úpěnlivé prosby. Spolu s pokladnou se zavírá také příjemně vyhřátá čekárna. V té je umístěn i terminál s elektronickým jízdním řádem, a tak si nemůžeme ani ověřit náhradní spoje. Spolu s probuzenými bezdomovci jsme atraktivní sebejistou ženštinou od pokladny vykázáni ven do sychravého večera. Je už tma a fouká ledový vítr. Při pohledu zpět, kde se za zamčenými dveřmi skrývá prázdná útulná moderní čekárna, nám jaksi nedochází za jakým účelem zde byla spolu s pokladnou vybudována. Dálkové autobusy odjíždí minimálně do 21:00 a teď je 17:05. Přemýšlíme o realitě všedního života v srdci Evropy, o kapitalistickém pozlátku a o komunistických móresech dnešní doby. (Tedy alespoň autorovy myšlenky se ubírají naznačeným směrem. Myšlenky ostatních vyrovnanějších a méně infantilních členů výpravy nejsou patrně zdaleka tak dramatické a světabolné.)
Za chvíli již všichni zase svorně mrzneme na nástupišti a držíme strategický post. Vzhledem k nutnosti vybojovat místa v dalším autobuse hlava nehlava si nedovolíme stanoviště opustit a schovat se před zimou alespoň na nástupišti metra. Stejně postižený pán, kterému se ale podařilo koupit místenku těsně před uzavřením pokladny, pronáší směrem k nám výsměšné poznámky. Autobus konečně přijíždí a zatím nemáme ani omrzliny. Přede dveřmi se opět tísní houf cestujících, kteří jsou viditelně označeni místenkami. Vláďa bere situaci nekompromisně do svých rukou a kontroluje, zda do vozu nastupují skutečně jen osoby místenku vlastnící. Nikdo nesmí proklouznout, neboť první místa bez místenky jsme si v mrazivém větru vystáli přeci my! Autobus již není tak luxusní, je to stará dobrá Karosa. Ta třeba bude brát i k stání. Batohy jsou opět naloženy a Vláďovi se zatím podařilo koupit jízdenky. Ostatní nemístenkáři prskají, když se kolem nich protlačujeme do vozu. Nakonec se vejdou všichni a dokonce zůstává několik sedadel volných. Tentokrát byly tekoucí nervy zbytečné. Zase máme o šedivý vlas více a k infarktu blíže. Příště již nikdy bez místenek!
Cestou pozvolna roztáváme, někteří neúnavně debatují, jiné přemůže spánek. Za hodinku a něco jsme vpořádku v Liberci. Dále hodláme pokračovat vlakem, který však jede až za hodinu. Vcelku bez problémů se přemísťujeme z autobusového nádraží na vlakové. Je to skoro za rohem. Ozývá se hlad a tak testujeme místní nádražní jídelnu. Velký výběr "závodních" jídel, pár hostů u stolů a příšerně "nahuleno". Raději riskujeme nebezpečí vyhladovění než pobyt v této smradlavé prostoře. Vydáváme se na průzkum okolí a ve chvíli, kdy už uvažujeme o poraženeckém návratu na nádraží, objevujeme restauraci "U El Greca". Vypadá zvenku příliš luxusně, než aby přijala podivná individua s batohy na zádech. Honza je vyslán na výzvědy, jestli jsou místní ceny pro chudé študenty vůbec přijatelné. Vrací se s tím, že "Je to dobrý". Až po usednutí ke stolu jsme zjistili, že tím nemyslel ceny ale úroveň restaurace. Ta byla opravdu dobrá, a ani naše batohy nezpůsobily personálu žádné problémy. Prostředí vskutku příjemné. Vybavení v řeckém stylu, dřevěné obložení, ve vitrínách lahve s vínem. Stůl s mohutnou mramorovou deskou a na něm svícen a květinová výzdoba. Ceny vzhledem k úrovni občerstvovny únosné a to i pro nebohé studentíky. Pomalu nás začíná tlačit čas, ale místní kuchař zvládá zhotovit chutnou krmi pro našich šest hladových krků v rekordním čase. Po svižné konzumaci se přemisťujene zpět na nádraží. Máme ještě nějakou minutu k dobru a tak mámíme lístky na vlak z automatu výměnou za mince. Pak již hledáme příslušnou kolej, odkud nám to jede. Zděšeni zjišťujeme, že se jedná o kusou kolej kdesi na konci nádraží a proto dobíháme k vagónku lokálky tak akorát. Mimochodem restauraci "U El Greca" najdete na pravé straně ulice vedoucí mírně z kopce kolmo od vlakového nádraží. Je v suterénu rohového domu tak 5 minut chůze od nádraží.
Jízda vlakem je značně pohodlnější a romantičtější než autobusem. Průvodčí je veselý číman a tak nemáme obavy, že nebudeme vědět kdy vystoupit. Projíždíme i několika tunely, což člověk ve tmě těžko zjistí a náležitě ocení. Dochází k rozepři, zda vystoupit jak bylo naplánováno v Rynolticích, a nebo už v zastávce Zdislava. Jsme tu všichni poprvé a tak se hádáme odkud bude noční pěší cesta do Jítravy romantičtější. Po nejasném výsledku hlasování vyhrává Zdislava, čímž, jak později zjistíme, zpestříme jedné nevinné osobě úterní večer. Po výsadku na opuštěné zastávce ve Zdislavě nás čekají 4 km pěší chůze po silnici přes kopec do v údolí schované Jítravy. Trasa je, alespoň podle našich představ, dostatečně romantická a tak jsme spokojeni. Zanedlouho míjíme ceduli Jítrava, k faře to však jěště chvíli trvá, vesnice je totiž poněkud protáhlého tvaru. Pak již neomylně odbočujeme mírně do svahu ke zdaleka viditelnému kostelu. Na druhý pokus úspěšně identifikujeme faru a chystáme se na sebe nějak upozornit. Branka v plotu je zavřená a zvonek tu ješte nevynalezli. V oknech fary se svítí, z malého okénka v podkroví nás kdosi zpoza záclony pozoruje a asi si myslí, že nenápadně. Na dvorku je bouda a v ní patrně i nějaké psisko, proto se neodvažujeme vstoupit. Raději vytahujeme jeden z mnoha mobilů a voláme paní hospodyni, abychom ji ujistili, že ta parta pobudů venku před domem nejsme žádní lupiči. Vzápětí už nám jde hospodyně otevřít, postava v okně kamsi zmizela. Vítá nás milá bodrá moravačka a zve nás dovnitř. Ptá se, kdepak máme průvodce, kterého nám poslala naproti. Průvodcem má být student, který momentálně též pobývá na faře a v této chvíli nás marně vyhlíží na nádraží v Rynolticích. Za dobrotu na žebrotu, hlavně že my jsme měli romantickou cestu ze Zdislavy. Jelikož je to obětavý poctivec čeká v zimě ještě další hodinu, jestli nepřijedeme příštím vlakem. Pro začátek jsme ho poškádlili docela obstojně.
Jsme uvedeni do prostorné jídelny, kde v krbových kamnech sympaticky praská oheň. Vedle jídelny je nám k dispozici velká kuchyň, jejíž vybavení dovoluje vyvařovat pro menší pionýrský (případně skautský) tábor. Kamna v jídelně disponují výměníkem, jenž umožňuje vytápět ubytovací prostory v patře. Tedy pokud by fungoval. Čerpadlo nečerpá a v potrubí líně bublá vzduch se zbytky vody, dodavatel systému se prý k opravě nemá. V noci nám asi zrovna horko nebude. Fara je prostorná a má úctyhodnou ubytovací kapacitu. Naší skrovné skupince proto k noclehu stačí jediná menší místnost se sedmi lůžky. Jsou to staré postele s vytahanou drátěnkou a tak se při ulehnutí citelně propadáme k zemi. Naše páteře se asi budou divit. Radiátory topení jsou stěží vlažné, systém tedy skutečně nefunguje. Proto jsme seznámeni s obsluhou přímotopných propan-butanových kamínek, kterými si po přístí dny budeme před ulehnutím temperovat ložnici. Kaménka jen neochotně hučí, bomba totiž vydává své poslední propan-butanové slzy. Než se místnost trochu zavlaží vyprávíme si pro zahřátí příběhy z černé kroniky, kdy, kde a kolik lidí se ve spánku udusilo, jelikož si přitápěli nějakým plynovým topidlem. Jednohlasně se usnášíme kaménka na noc odstavit, neboť místnost je nevelká a nemá instalován odtah spalin. Naše pozdější hrubé propočty kubatury ložnice, procent O2, CO2 a dalších parametrů nám dávají za pravdu. Lepší je probudit se ráno zimou než se neprobudit vůbec. Ikdyž tuto noc bychom nejspíš stejně přežili, neboť by nám velmi brzy došel plyn. Ještě spořádáme lehkou druhou večeři a litujeme, že nemůžeme ve vyhřáté jídelně také nocovat. Znaveni nečekanými cestovními komplikacemi se propadáme do drátěnek k našemu prvnímu noclehu zde na jítravské faře.
Středa 21.2.2001
Ráno je v pokoji skutečně nevlídně lezavo a tak vylézáme ze spacáků až kolem deváté a to jen velmi neochotně. Pověřený odvážlivec nejprve oživí plynové topidlo a rychle se navrací do svého kutlochu. Teprve když teplota stoupne vylézáme ven a kvapíme do koupelny. Důvodem však není překotná touha po ranní hygieně, ale skutečnost, že v koupelně sálá elektrický přímotop. Uvažujeme o eventualitě spát příští noc právě zde a každý si chce rezervovat místo ve sprchovém koutě. Nakonec se přece jenom trochu ošplechneme vodou a jdeme lechce posnídat ze zbylých zásob. Péčí paní hospodyně a jejích pomocníků je v jídělně již dávno zatopeno. Poté vyrážíme na nákup proviantu do zdejšího jediného obchodu zřízeného v bývalé garáži rodinného domku. Je to opravdické smíšené zboží, kam se hrabou pražské supermarkety. Nad vrátky k prodejně se pohupuje menší kropicí konev, jejíž účel nám je nejasný. Pochopíme až když slabikujeme název obchodu "U Konviček". Zda psát velké nebo malé "k" je sporné. Název totiž vymyslela majitelka krámku a prodavačka v jedné osobě paní J. Konývková. Nakupujeme potřebné ingredience, neboť k večeři budou špagety. Navrch bereme novou propan-butanovou bombu pro zahřátí.
Po nákupu posvačíme a krátce po poledni vyrážíme na první zkušební výlet do okolí. Na základě údajů o místní sněhové pokrývce a podle předpovědi počasí jsme usoudili, že lyže ponecháme raději v Praze. A skutečně krajina vykazuje vlhký podzimní charakter s velmi sporadickými zbytky tajícího sněhu. Podmínky jsou tedy alespoň prozatím nakloněny pěší turistice, s lyžemi by to opravdu, ale opravdu nešlo.(No jasně, pane předsedo !) Vydáváme se po krajnici rušné silnici, abychom zhruba po kilometru odbočili na lesní cestu stupající do svahu ke zbytkům Roimundova hradu. Ze silnice scházíme poblíž jakési křižovatky, vedle níž se na okraji pole tyčí do výše stožár Oskarovy BTSky. Není to obvyklý ohyzdný příhraďák, jaký je běžně k vidění u konkurenčních operátorů. Vedle kontejneru s hardwarem stojí totiž stříbrná trouba, která nepůsobí v krajině až tak rušivě. Od BTSky se již začínáme drápat do kopce míjejíce přitom osamělý bunkr zvaný "řopík". Náhle nás překvapuje sněhová přeháňka a tmavé barvy krajiny místy velmi rychle přecházejí do bílé. Je však poměrně teplo a sníh je vlhý. Trosky hradu, tedy spýše hrádku či hrádečku se nalézají na vyvýšenině na vrcholu kopce. Kolem je dosud zřetelný ochranný příkop. Co jediné z hrádku zbylo je torzo prohnuté zdi. Stále padá sníh a prudký vítr nám ho metá do tváře. Trosky zdi nás moc nechrání, vítr totiž fouká rovnoběžně s ní. Chvatně pořizujeme dokumentační foto a pokračujeme v cestě. Sněhové přeháňky neustávají. Posléze dorážíme na rozcestí a zvažujeme cestu na vrch Vápenný, jeden z nejvyšších kopců v okolí. Cesta však vede strmě vzůru a od severu se zlověstně hrnou černá mračna. Volíme tedy ústup do údolí zpět k Jítravě. Udělali jsme dobře, neboť se kvapem stmívá a v povětří se skutečně cosi chystá. Míjíme bývalý lom se "západní jeskyní" a základnou speleologů. Již máme v dohledu první domky, když se na nás opět snášejí mokré vločky. Dnes máme v nohou slabých 8 km, ale na rozhýbání to stačilo. Rozhodně si nikdo na malou délku výletu nestěžuje. Organismus je po zkouškovém období vysílen a není záhodno ho přetěžovat, že (:-).
Ve zdraví docházíme na základnu a po krátkém oddechu se mohou zájemci účastnit mše svaté. Tu zde budeme mít každý večer po návratu. Je to výhoda, když náčelník klubu je zároveň knězem a kostel Sv. Pankráce máme přímo před okny. No aby ne, když bydlíme na faře, že. Obětavý průvodce z včerejšího večera, kromě jiných úkolů, působí též ve funkci ministranta. Kostelnicí je pochopitelně naše paní hospodyně a přijde-li alespoň jeden zbožný člen klubu, také lavice lidu nezůstanou prázdné. Občestveni duchovně chvátáme hotovit občerstvení také pro naše nebohá těla. K večeři kuchtíme plánované špagety a přitom rekapitulujeme seznam lidí, kteří by ještě měli nebo alespoň teoreticky mohli dorazit. Na víkend přislíbil příjezd Jirka Bé, "slečna magistra" Ilona, Chládkovi a také Zborníci. Morálku mužstva zvláště pozvedá zpráva o možném příjezdu nám zatím neznámé slečny řečené Květáčkové a několika jejích kamarádek. Přece jenom se v klubu dívky vyskytují jen zřídkakdy, zvláště pak ty nezadané. Krmě se v rámci možností zdařila a následuje její pojídání až k následnému totálnímu přejedení. Poté nás zmáhá nevyhnutelná večerní malátnost ukončená mátožným přesunem do předehřáté ložnice. Kaménka dnes mají čerstvou bombu a tak je před ulehnutím vypínáme a pro jistotu ješte větráme. Spolu s kyslíkem však vpouštíme do místnosti též notnou porci nočního chladu. Vypínáme mobily a konečně se zavrtáváme do spacáků. Tak dobrou noc.
Čtvrtek 22.2.2001
Probuzení probíhá již standardně. Zážeh topení, neochotné vykuklení se a ranní hygiena. Během temperování místnosti zapínáme mobily a probíhá nevyhlášená soutěž v počtu došlých SMSek. To, že 4/6 přítomných osob vlastní "utržené sluchátko" je výmluvným svědectvím o nezadržitelném postupu mobilisace v českých zemích. Nikdo by v tuto chvíli neuvěřil, že za necelý měsíc se skóre vyšplhá na 5/6. Neuvěřil by zvláště ten, kdo dobře zná dotyčnou osobu, jenž byvše zatím nemobilní rozšíří zanedlouho řady GSM abonentů.
Při pohledu z okna zjišťujeme, že celou noc nejspíš pilně sněžilo a děje se tak i nadále. Přehodnocujeme své rozhodnutí ohledně lyží běžek, ale zatím je to přinejhorším stále nerozhodně. Opakujeme osvědčený postup snídaně-nákup-svačina. V obchodě kontrolujeme kvalitu zásobování. Pečivo i uzeniny jsou čerstvé, trochu jiná je situace s trvanlivými potravinami. Zde nejsou dodávky patrně každodenní. Konzervy, těstoviny, sušenky a mraženou zeleninu nakupujeme raději v menším množství. Co totiž vykoupíme dnes, to už zítra nebude. Naopak, co nekoupíme dnes, můžeme koupit zítra. Možná trochu zamotané, ale popchopit se to dá. Situace není zas až tak tragická, neboť od každého druhu zboží je zde víc alternativ. Nebude-li zítra vepřová konzerva, koupíme některou z těch šílených hovězích. Kupujeme též čerstvý denní tisk a to hlavně kvůli miliónové hře Motynka. Jako vedlejší informaci se z novin dozvídáme, že v České republice zuří sněhová kalamita, provoz na dálnici D1 je zablokován a na liberecku zkolabovala veškerá doprava. Marně koukáme kolem sebe i do okolní krajiny, ale žádné známky živelné pohromy nepozorujeme. Teda kromě toho, že pole a louky jsou již z větší části pokryty slabou vrstvou vlhkého sněhu. Ani čilý provoz na blízké frekventované silnici nevypadá jako dopravní kolaps. Někdy je prostě lepší nečíst noviny. Ani zdejší obyvatelé nevykazují známky jakéhokoliv znepokojení. Nejspíš jim místní podhorské klimatické podmínky nedaly zapomenout na to, že v zimě je sněžení jaksi běžným přírodním úkazem.
Po úspěšném nákupu hned testuje místní poživatiny při drobné svačince před výpravou do terénu. Studujeme mapu a průvodce po okolních pamětihodnostech a hádáme se o vhodné trase. Jsme však vyrušeni nečekaným telefonátem, na bezdrátě je tajemná slečna Květáčková! Ptá se na situaci a sděluje, že uvažuje spolu se svými kamarádkami do Jítravy skutečně dorazit. Vláďa nám tuto skutečnost neopatrně sděluje posunky. Odpovědí je mohutný a hlasitý jásot mužstva. Patrně příliš hlasitý, neboť slečna K. náhle obrací a říká, že si cestu do Jítravy ješte rozmyslí a že se pak ozve. Poté zavěšuje, aby se nám již nikdy neozvala. Budeme si raději myslet, že ji odradila sněhová kalamita... (ale my bychom ji přece nic zlého neudělali, jsme přeci docela hodní).
Je krátce po poledni a my s velkou slávou teprve vyrážíme na "celodenní" výlet. Od rána se střídají sněhové přeháňky se slunečnými mezistavy a tak tomu bude i po zbytek dne. Co do počasí dne vydařeného, neboť v dalších dnech si sluníčka už moc neužijeme. Vyrážíme po zelené značce směr severozápad a naší první zastávkou jsou hned za humny "Bílé" nebo také "Slonní" kameny. Je to shluk oblých pískovcových skal na pomezí pole a lesa. Po krátké prohlídce a několika nesmělých lezeckých pokusech na kluzké zasněžené skále pokračujeme dále. Následuje stoupání a poté již svižně pochodujeme po červené značče vedoucí po hřebeni Kozích hřbetů táhnoucím se ve směru východ-západ. Postupujeme kousek pod úrovní hřebene na jižním svahu a chvílemi na nás z pod mraků vesele vykukuje hřejivé slunce. Občas kráčíme přímo po hřebeni a otvírá se nám malebný pohled přes kopečky do Německa a Polska. Přímo proti nám totiž leží polsko-německá hranice. První čeho si všímáme je dýmající tepelná elekrárna řečená "Eremy". Zda je polská či německá to nevíme. Zato více na východ, již bezpečně v Polsku, se prostírá měsíční krajina hnědouhelného povrchového dolu. V tom jsme zajedno a to jak mezi sebou navzájem tak i dohromady s mapou. Postupujeme po trase Vysoká-Kozí hřbety-Ostrý vrch a blížíme se k vesnici Horní sedlo. Cestou co chvíli narážíme na "bunkry" bývalého československého opevňovacího systému. Jedná se o ty nejmenší "bunkry", tedy přesně řečeno o lehké opevňovací objekty vzor 37, neboli "řopíky". Jsou součástí takzvané "Liběchovské příčky" v úseku Liběchov-Liberec-Jítrava. Vzhledem k členitému horskému terénu jsou velmi blízko sebe a podle mapy ve dvou těsných liniích za sebou. Jeden "řopík" přímo ve vesnici Horní sedlo zde tvoří na pohled nesourodé uskupení s těsně vedle stojící kapličkou.
Den již dosti pokročil a proto z Horního sedla podnikáme už jen krátký výpad tvaru smyčky postupně ve směru J-Z-S-V. Cestou absolvujeme prohlídku Vraních skal, několika pohledných pískovcových útvarů, která sem asi zabloudily z labských pískovců. Poté se nám opět otvírá pohled na tepelnou "Eremy" a povrchový důl u polského města Bogatyňa. Hledíme do dáli a detekujeme Hrádek nad Nisou a také cosi, co považujeme za předměstí německé Žitavy. Tam nejspíš stojí i ona tepelná elektrárna. Z jednotvárné placky hnědouhelného dolu vystupuje tajemná silueta velkorypadla. Někteří však nevěří mému odhadu a tvrdí, že to je větev jakéhosi stromu. Nevím, nevím, ale vzhledem k velikosti siluety a vzdálenosti dolu (kolem 12 km) by se mohlo jednat jedině o sekvoj či podobné monstrum, které se zbláznilo, zabloudilo sem odkudsi z pralesa a poklidně vegetuje na haldách hnědého uhlí a hlušiny. U jedné chalupy na kopci odborníci z FELu obdivují zde instalovaný mikrovlnný spoj mobilní sítě Paegas a přou se o to, kolik asi za pronájem inkasuje majitel objektu. Záhy jsme zpět v Horním sedle a celé ho ješte jednou procházíme. Za vesnicí se kupodivu nenecháme zmást a správně odbočujeme na východ směr základna. V opačném případě bychom se zacyklili v naší výpadové smyčce Horní sedlo-Vranní skály-Horní sedlo. Do Jítravy se nevracíme po hřebeni Kozích hřbetů, ale postupujeme o několik desítek metrů níže po jejich úbočí. Vede zde lesní cesta kopírující vrstevnici. Před Jítravou uhýbáme z cesty a střiháme to po poli rovnou domů. To už se pomalu se smráká.
Paní domácí nás nadšeně vítá a po krátkém odpočinku vyrážejí někteří dobrovolníci spolu s ní na mši svatou. Následuje obvyklá příprava a po té konzumace večeře. Dnes se podává "Kikinčino tajemství" šéfkuchaře Vládi. Tato krmě má svůj původ patrně v zeleninovém guláši, ale nikdo přesně neví, z jakých ingrediencí se skládá momentální derivát oné pochutiny. I tentokrát se však všichni oblizují až za ušima a zmožená těla vyfasovala svůj příděl kilojaulů. Pravda ani dnes jsme se moc neukázali, neboť 10,5 km není mnoho. Na rozdíl od některých šílenců se totiž držíme pravidla, že turistika má být především odpočinková. Po večeři přichází krize a navíc slečna K. stále nepřijíždí. Aby morálka neupadla přespříliš, tak její příjezd alespoň cvičně simulujeme. Po prvotním nadšení však zjišťujeme, že figurantkou je přestrojený Anton Davidov. Nepomáhá ani to, že postavu ztvárnil skvěle a v dokonalé shodě s našimi infantilně pubertálními představami o slečně K. Následuje "osobní volno" a každý se baví jak umí. Anton se pilně cvičí ve hře na harmonium a nutno poznamenat, že ačkoliv samouk, dělá znatelné pokroky. Jiní členové provozují siláckou kratochvíli zvanou "páka" a ještě jiný člen s přestávkami předvádí série posilovacích kliků nacházeje se přitom každou chvíli v jiném koutě místnosti. Kdyby bylo na čem jistě by dělal i shyby. V odborné hantýrce lze tyto jeho aktivity popsat asi takto: " Pan F. chvíli klikal a poté konečně shybnul." Dva členové mužstva nám náhle oznamují smutnou novinu, že se s námi zítra rozloučí a zbaběle opustí výpravu. Jeden simuluje jakési neodkladné povinnosti a druhý patrně nesimuluje nachlazení. Jedná se o dva nejmenované slabochy Honzu a Davida. Nu což, zbude z nás parta čtyř vlků samotářů. Únavová krize na nás útočí již naplno a my se proto ubíráme po nacvičené trajektorii OO-koupelna-ložnice na kutě. Stejně tak standardně vypínáme plynová kaménka, větráme a zmoženi usínáme.
Pátek 23.2.2001
Rána jsou zde chladná, tedy i to páteční. Vyjímečně je to ráno časné, alespoň pro dvojici zoufalců, kteří nás proradně opouštějí a kvačí na ranní vlak. My ostatní, odstavení sirotci, zalézáme zpět do brlohů rozžehnuvše předtím propanbutanové sáladlo. Teprve když je možno vystrčit nos bez nebezpečí vzniku omrzlin, konečně vstáváme. Lehce posnídáme a po proviatním denním rozkaze vyrážíme na lup do smíšeňáku. Obhlížíme regály a jsme rádi, že jsme včera nakupovali střídmě. Díky tomu je u některých druhů zboží vůbec možno hovořit o výběru. Vracíme se s plnými ranci a svačinou napravujeme manko od snídaně. Plánujeme náročnou trasu, neboť musíme dokázat, že zde zůstalo zdravé jádro, prostě samí drsní chlapáci.
Vyrážíme po staré silnici z Jítravy do Rynoltic. Vedle nás na souběžné nové autostrádě panuje rušný provoz, stará cesta je však celá naše. V Rynolticích navštěvujeme místní obchod evidentně lépe zásobený než Jítravský, tedy až na vyprodané pečivo. Nakupujeme železné zásoby pro případ ztroskotání dnešní expedice. Poté odbočujeme na vedlejší silnici a šineme si to po ní do obce Černá Louže. Odtud s úlevou pokračujeme již po turistické značce vzůru do divočiny. Zatím nás provázelo slunečné počasí, ale to bude stále častěji přerušováno útoky sněhové vánice. Po zbytek výletu to funguje následovně. Míříme-li k nějaké vyhlídce (a těch bylo cestou několik), vesele nám svítí sluníčko. Jakmile se přibližujeme, zatahuje se a začíná foukat. Po dobytí vrcholu se strhává sněhová vánice a tak není kam vyhlížet a proto rychle vyklízíme pozice. Postavit se na vrcholu tváří v tvář smršti sněhových vloček, kterou vám do obličeje žene ostrý vichr, ale také není k zahození. Člověk si připadá jako Blériot zabloudivší s dvouplošníkem v polární bouři nebo jako generál Nobile na vzducholodi Italia těsně před ztroskotáním. A jak tak prcháme zpět, fujavice slábne a mraky opět prosvítá slunce. Když už jsme opět dostatečně daleko od vyhlídky , je nebe blankytně modré a tak si můžeme příslušnou kótu prohlédnout hezky z odstupu zalitou jasným slunečním svitem. Příroda si z nás asi tropí dobrý den. První případ vyhlídky do bílé tmy jsme absolvovali kousek za Černou Louží nad obcí Polesí. Předtím jsme však ještě zřeli dvě místní pozoruhodnosti. Jedním byl domek, na jenož fasádě se skvěly neznámým umělcem vymalované ovečky. Přesvěčte se o tom na fotografii a také si nechte vyzdobit svůj domek nějakým veselým motivem. Kolemjdoucím pak jistě srdce radostí zaplesá. Nám tedy plesalo. Hned za ovečkami jsme narazili na "zajímavou anténní konstrukci", jejíž podrobný popis naleznete v komentáři k patřičné fotografii. Tady sice nezaplesá srdce romantika, ale úchylný elektrotechnik či FELák bude uchvácen tak, že dostane psotnik. Stručně řečeno se jednalo o tzv. pasivní převaděč-opakovač televizního signálu, o kterém je sice možno se dočíst v odborné literatuře ale v reálu je k vidění opravdu vyjímečně. Poté jsme navštívili již zmíněnou vyhlídku nad obcí Polesí a následně byli smeteni chumelenicí dolů do údolí ukrývajícího jmenovanou vesnici. Zde se živly poněkud umoudřily a my mohli po prostudování cen místní turistické ubytovny pokračovat v cestě. Naší další zastávkou byl "Pekařův kříž", místo pradávné tragické události. Konkrétně se jednalo o zavraždění pekaře. Po menší pauze na nás juklo slunce a bylo hned krásně. Bodejť by ne, procházeli jsme totiž tou dobou Krásným dolem. Brzy máme v dohledu další vyhlídku zvanou Popova skála. Zastavujeme na odpočívadle odkud ji máme jak na dlani. Kocháme se a pocíváme svačinu. Na plácku odpočivadla leží panensky bílý a netknutý sníh. To inspiruje jistého vandala k tomu, že do sněhu vpravdě vydupe nápis POP a šipku ukazující směrem k vyhlídce. Další vandal v záchvatu hudební inspirace do sněhu za šipku přidupává slovo Rock. Teprve později mu dojde, že z toho vyšel téměr zcela správný anglický překlad názvu skaliska. Ikdyž hnidopichům by tam asi nějaký ten apostrof scházel. Další děj lze popsat jen zkratkovitě. Cesta na Popovu skálu, slunečno, útok na vrchol-vyhlídku, sněhová vánice, zbabělý útěk, odpočinek s vyhlídkou na vyhlídku spojený se sluněním.
Z Popovy skály mířímé dál na západ a u skály "Podkova", na níž je možno vidět hned několik vyobrazení tohoto předmětu, ostře zabočujeme a míříme k posledním pozoruhodnostem dnešní cesty. První z nich je "Tobiášova borovice", kde se něco stalo, ale už si nepamatuji co. Na borovici je pověšen nějaký, patrně svatý, obrázek. Těsně před tímto místem jeden z nás zakouší, jaké to je nevědomky přijmout hovor a bezstarostně se vybavovat zrovna když si váš mobil usmyslí zaregistrovat se v roamingu do německé sítě D2. No zas tak hrozná suma to nebyla, byla jen dvoumístná a dokonce v korunách. Pro mobilní maniaky je možno uvést, že v některých místech je možno nalézt až 10 mobilních sítí. Vzhledem k blízkému česko-německo-polskému trojmezí není divu. A tak můžete na displeji svého GSM mazlíčka s badatelským rozechvěním sledovat názvy sítí tří českých, tří polských a čtyřech německých operátorů. Tedy pokud jste šťastným majitelem bezdrátového duálu. Po tomto telefonním intermezzu někteří nadšenci jestě vybíhají příkrý svah na "Loupežnický vrch" neboli údajnou "zříceninu Větrov". Hned zase sbíhají dolů, neboť ani při podrobném zkoumání není zřejmé, že se zde kdy něco vůbec zřítilo. Pomalu se začíná šeřit a znovu poletuje sníh. Jsme v nejvzdálenějším bodě naší dráhy a proto se vzhledem k pokročilé době začínáme nerovnoměrně zrychleně vracet. Bereme to nejistou zkratkou zpět do Polesí. Jít odtud do Černé louže po naší příchozí trase "vyhlídka nad Polesím-anténní konstrukce-domek s ovečkami" se jeví holým nesmyslem. Je už slušné šero a tak to bereme po silnici a doufáme, že se nám tak nepodaří zabloudit. Podařilo se zatímco začalo pořádně chumelit. Máme to ješte 4 km přes Rynoltice do Jítravy. Chumelení přechází do pořádné vánice a my přecházíme v Rynolticích hlavní silnici. Křižovatku přebíháme svižně až po důkladném ověření, že možná nic nejede. Bez ohledu na vánici, mlhu a tmu se totiž vozidla řítí slušnou rychlostí. Dokonce jsme zdálky sledovali, jak kamion předjížděl jakési vozidlo, které zůstalo našim zrakům skryto v bílé tmě. Z kamionu byla vidět jen červená obrysová světla. Jeho řidič byl asi Bystrozraký nebo možná Terminátor. Na staré spojce Rynoltice-Jítrava nás rozhodně nikdo nesrazí. Vánice sílí a my se hrdinně probíjíme vpřed, samozřejmě proti větru. Utěsňujeme skuliny oděvů, narážíme čepici do čela a šněrujeme se do kapuc. Pomalu na nás začínají vznikat sněhové nánosy. Tak to je tedy ta kalamita, o které psaly ráno v novinách. Akorát měli místo času minulého použít raději čas budoucí. Živly se posléze mírní a do Jítravy vcházíme už jen za slabého sněžení.
Tentokrát jsme výlet poněkud natáhli a to hlavně časově, je 19:00 a samožřejmě už úplná tma. I kilometráž byla slušná, celkem 18,5 km. Patrně náš místní rekord. Na faře oklepáváme námrazu a jdeme se rozmrazovat a sušit promočené svršky (nikolivek spodky) do jídelny. Málokomu se chce zpět do zimy a tak mše svaté se účastní jen skalní. K večeři je na plánu rizoto, ale nikdo nemá sil se zdlouhavé přípravy ujmout. Menu tudíž odpovídá jídelníčku, který zůstal na dveřích kuchyně přišpendlen po minulých návštevnících fary. V okénku pro páteční večeři se vyjímá slůvko "krize". Naši předchůdci na tom byli patrně špatně, protože stejné slovo je místo názvu pokrmu uvedeno téměř ve třetině okének jejich jídelníčku. Zda trpěli nedostatkem zásob nebo spíše schopných kuchařů nevíme. Prostřednictvím mobilního telefonu nás kontaktují Chládkovi. Nevědí, zda za námi v sobotu přijet a informují se proto o aktuální situaci. Plni dojmů z kalamitního návratu domů a stálého sněžení se jim snažíme cestu úspěšně vymluvit. V sobotu ale bylo jasné, že jsme to s tím odstrašováním zbytečně přehnali, neboť panovalo příjezdu vcelku příznivé počasí. To také potvrdila svou odhodlanou invazí skupina "Zborníci". Dále se pomocí SMS dozvídáme, že další potenciální zítřejší přicestovatel Jirka B. se pro jistotu praštil kladivem do kolene a tudíž jsa kulhavý se nedostaví. Poslední slibovaná posila výpravy Ilona o sobě nedává vědět vůbec. Nejspíš se skrývá poté, co jí poměry na faře vylíčil navrátivší se Honza, její to bratr. Tento večer zůstáváme osamělí v naší čtyřdílné pánské jízdě. Hlad nás nakonec dožene k uklohnění alespoň zjednodušené náhradní večeře. Osmahneme cibulku, na ní pak vajíčka, která jsme vyloudili na paní domácí. Do toho vhazujeme obsah dvou masových konzerv určených původně pro rizoto. Jedna konzerva je šílená kravská, ve druhé skončilo prasátko. Vzniká cosi podobné haši. Pokrm nevalné chuti však bez námitek vyhladověle pocíváme. Následují z důvodu fatální únavy razantně okleštěné hygienické rituály a bleskový přechod do polohy "ležící-spící".
Sobota 24.2.2001
V sobotu vstáváme s pevným úmyslem, že tentokrát se budeme pouze líně rekreovat. V naší zubožené skupince čtyř samotářů zajisté není nutno dodržovat pevnou disciplínu. Mezi sebou se vždy nějak dohodneme a životy nikoho dalšího na nás v této chvíli nejsou přímo závislé. Prostě dnes velíme jen sami sobě. Vítá nás prosluněná leč řádně zasněžená krajina. Včerejší večerní sněhová bouře zřejmě povětrné síly zdaleka nevyčerpala a ty s výrobou sněhové pokrývky pokračovaly i v čase nočním. Co se způsobu přesunu v terénu týče, tak nyní již na celé čáře vyhrávají ski před neozbrojenou nohou, která beznadějně zapadá do závějí. Po minulých hubených týdnech nastává pro lyžaře čas hojnosti. Zima se ještě nehodlá vzdát vlády a po jarním intermezzu se na čas vrací a s ní i náruživí lyžníci míří zpět do hor. Mezi nimi je též parta Zbornická, která nám mobilně sděluje, že se přemisťuje naším směrem, aby rozšířila naše řady. Jak se dá u Zborníků očekávat, bude tato jejich pouť ještě dlouhá a plná nenadálých zvratů a překvapení. Snad dnes nebudou cestovat z Prahy do Jítravy přes České Budějovice a dorazí tak ještě před půlnocí.
Ranní hygiena, nákup a snídaně jsou pro nás již zažitým drilem. Dnešní výprava bude odvážným výpadem daleko směrem na východ. Tímto směrem od naší základny se nachází spousta zajímavostí a kdesi blízko obzoru je možno tušit samotný Liberec. Abychom neomezovali svůj akční radius, po vlastních půjdeme jen "tam", "zpět" nás poveze místní lokálka. Shrnuto řečí královny věd matematiky: Trajektorie naší pedestriální translace kamsi bude kolineární s trajektorií naší pozdější eisenbonní retranslace směrem přesně opačným, přičemž obě trajektorie budou vykazovat vzájemnou odchylku mnohem menší než je délka trajektorií těchto. Neboli půjdeme téměř přímo za nosem na východ a to nedaleko od trati, po které se při vhodné konstelaci okolností navrátíme zase zpět. Kdo stále nepochopil, nechť si pořídí mapu a bude mu rázem vše jasné. Zatím jsme však stále na faře a k odchodu se moc nemáme, věrni svému úmyslu líně se rekreovat. Jen neradi přijímáme fakt, že vyrážíme jen ve třech a to doslova jako stádo bez pastýře. V Jítravě je totiž ve dvě hodiny mše svatá s nedělní platností. A Vláďa dnes zaskakuje za jinak dojíždějícího kněze. My malověrní pochybujeme o významu mše pro jednu či dvě místní paní a přemlouváme Vláďu, aby vyrazil na výlet s námi. Ten však odolává a zůstává na faře věren svému povolání, sloužit Bohu v jeho věrných. Kdo z nás ví, jaký význam má lidsky viděno neekonomické sloužení mše svaté pro jednu "babku" v místním chrámu Páně. V kraji, který bude ještě dlouho poznamenán stigmatem poválečného odsunu a socialistického znovuosidlování, ateizací, mravním úpadkem a bezohledným ničením životního prostředí. Snad i sem se jednou vrátí mravní a duchovní hodnoty. Vždyt patronkou tohoto kraje je blahoslavená paní Zdislava, dominikánka žijící kdysi v nedalekém Jablonném a na Lemberku.
Kromě bohoslužby má Vláďa na starosti také přivítání Zborníků, kteří jsou již na cestě. Konečne tedy jen ve trojici vyrážíme známou cestou směrem vrch Vápenný. Nejdříve na "horní konec" Jítravy a pak přes pole do kopce, kde se napojíme na červenou turistickou značku. Na cestě leží skoro 10 cm sněhu a tak rádi využíváme kolejí, které před náme vytvořilo jakési odvážné vozidlo. Posléze zjišťujeme, že to byla lehce narezlá rachotina neurčité značky s velmi, ale velmi improvizovanými sněhovými řetězy. Vypadalo to, jako když se vám na kola náhodně nabalí kusy rozličných řetězů, drátů, pár šroubů, matek a pokroucených železných pásků. Nutno uznat, že i s touto výbavou výprava místních speleologů dorazila téměř až ke své základně u "západní jeskyně". Jejich základna, malá dřevěná chatka, byla evidentně zprovozněna, ale speleolozi uvnitř nebyli, neboť se zrovna nacházeli uvnitř jeskyně. Vždycky mám vztek, že speleolozi do jeskyní lézti mohou ale ostatní ne. "Západní jeskyni" nacházející se pod svahem lomu dokonce před vetřelci zamykají. Svou závist se snažím zmírnit myšlenkovými experimenty o kruté a zákeřné pomstě spáchané na nebohých jeskyňářích. Co třeba dát na mříž od jeskyně také svůj zámek a to ve chvíli, kdy jeskyňáři zrovna něco zkoumají uvnitř? Pak by totiž zaskočení speleolozi z jeskyně asi už nevyspeleolozli. Cha, cha! Cynicky brutální plán je díkybohu zmařen fatálním pochybením, zapomněli jsme sebou vzít zámek. Proto můžeme s klidným svědomím pokračovat v cestě. V blízkosti lomu potkáváme skupinku olyžalých turistů, kteří nás častují opovržlivými pohledy na naše lehké obutí. Pěší boření se sněhem nám zcela viditelně přejí. Zanedlouho dobýváme rozcestí pod Vápenným, odkud jsme ve středu večer zbaběle prchli před hrozícími démony soumraku a děsů povětrnostních. Vrháme se vzhůru na Vápenný a konstatujeme, že to je opravdu do kopce a cesta je kevšemu slušně zavátá. Kličkujeme mezi návějemi, které jsou místy až půl metru hluboké. Mraky občas prosvítá slunce a poté zase poletuje sníh. Těsně pod vrcholem je směrnice tečny ke spádnici již značná pročež při chůzi funíme jak sentinely. Zaváté je též turistické značení a tak chvílemi ocitáme mimo stezku a oblézáme okolní stromy ze všech stran v naději, že na nás zpod namrzlého sněhu vykoukne alespoň cípeček značky. Nakonec se zasynchronizujeme a zmoženi dosahujeme kóty Vápenný ve výšce 789,7 m.n.m. Rozhled je však bídný, je hlhavo a oblohou se honí sněhové mraky. Na vrcholu potkáváme turistický pár s doprovodným psem. Ukliďuje nás, že i oni cestují pěšmo a nejsme tudíž jediní podivíni, kteří vyrazili do zaváté krajiny bez lyží. Při letmém porovnání naší a jejich výzbroje a výstroje nás však sebevědomí rychle opouští. Pokud tu lze někoho nazvat zkušenými horaly, my to rozhodně nejsme. Potají závidíme outdoorové boty, šusťákové soupravy a návleky. Zato my vypadáme jako skupinka běženců oblečená a obutá do toho, co bylo při útěku zrovna po ruce. Hlavně vlhko a zimavo v náší polobotkové "obuvi" nám tak trochu kazí dobrou náladu. Teď však bude cesta pohodlnější, neboť je od horalů prošlápnutá. Stejně tak oni mohou sledovat naši stopu opačným směrem, tedy pokud jim to bude stát za to. Možná zvolí méně kličkující trasu, která se nebude co chvíli velkým obloukem vyhýbat závějím. Loučíme se s kolegy poutníky a po Křupíno-tyčinkovém posilnění pokračujeme směr východní pól. Po hřebeni si to hasíme na Malý Vápenný a odtud zvolna klesáme k rozcestí u sv. Kryštofa. Zde musíme rychle zvolit další trasu tak, aby se ve vhodný čas protla s dráhou vlaku na nádraží v Kryštofově údolí. Času je pomálu a tak závěr výletu bereme zkrátka, ikdyž delší trasa je lákavějsí. Podvědomě přidáváme do kroku a pokračujeme v debatě na zbožné téma, která se rozvinula již při sestupu z Vápenného. Řeč se točí okolo významu zpovědi, odpustků, poutí na svatá místa a podobně. Dostane se také na Jubilejní rok 2000 a poslání tzv. svatých roků vůbec. A jako naschvál osoba nejpovolenější , tedy Vláďa, zde chybí, neboť zrovna "trucuje" v Jítravě na faře. Tedy ve skutečnosti netrucuje, ale slouží mši svatou. Ještěže není naší debatě přítomen, to by ho nejspíš trefil šlak.
Jelikož máme sebou utržené sluchátko, Vláďa nás o dění na základně pravidelně informuje. Tak víme, že na mši byla skutečně jen "jedna paní" a také že již dorazili Zborníci. Ti se však ani neohřáli a nadšeně vyrazili na běžkařskou tůru. K základní sestavě Martin, Dan a Jirka tentokrát přibyla jakási Zborníkovic slečna. To nás ale nemůže rozházet, neboť naši pozornost stále přitahují svatá témata a snaha stihnout vlak. V dáli se nám na chvíli otevírá pohled na 30 m vysoký kamenný viadukt u obce Novina. Budeme-li mít štěstí, zanedlouho nás po něm poveze lokálka opačným směrem. Viadukt, který má 14 vysokých ladných oblouků, je technickou památkou z roku 1903. Bohužel čas nám nedovoluje provést odbočku z trasy a prozkoumat tento skvost zblízka. Snad až znovu zavítáme na jítravskou faru, poštěstí se nám stanout přímo pod oblouky viaduktu a pořídit též nějaké to dokumentační foto. Pro tentokrát se s mostem loučíme pohledem a řítíme se do Kryštofova údolí. Je to menší rekreační středisko nedaleko Liberce. Dokonce tu má konečnou autobusová linka 12 (či 112 ?) liberecké MHD. Zběžně zkoumáme místní architekturu a taktéž zběžně likvidujeme zbytky zásob. Obhlížíme kamenný mostek se sv. Janem Nepomuckým, místní kostel a faru, obé s břidlicovým obkladem. Zdejší nevelké muzeum betlémů má zavřeno, tak alespoň nelitujeme, že musíme spěchat na vlak. Zastávka je samožřejmě na kopci nad údolím, trať tu totiž sleduje jednu z výše položených vrstevnic. S vypětím sil spěšně zdoláváme závěrečnou vrcholovou prémii naší výpravy a tak nám zastávce zbývá ještě chvíle na vydechnutí. Zadýchaní přihlížíme odjezdu vlaku směrem na Liberec, naše lokálka si to přihasí co nevidět, jen co se s protijedoucí soupravou zkříží v předcházející stanici. Přijíždějí dva důvěřně známé červeno-bílé vagónky a my se drápeme do zadního vozu. Jeho přední dveře jsou do služebního oddílu a tak musíme až na konec. Nastupujeme a hledáme volná místa. Chceme mít separé a tak probíháme celý vagónek až ke služebnímu oddílu. No co, tak se při vystupování trochu projdeme, jiní se dokonce pěkně proběhnou. Jedeme sice jen tři stanice (Novina-Křižany-Zdislava), ale po namáhavém výletu nekompromisně vyžadujeme místa k sezení. Ve chvíli, kdy z prvního vagónu vybíhá průvodčí nám dochází, že náš způsob nastupování nechtěně působil jako promyšlená lest, jak se vyhnout placení jízdného. V Kryštofově údolí pokladna nepremává a budova nádražíčka slouží jen jako čekárna a především rekreační chalupa jakýchsi lufťáků. Hrdinný průvodčí však neváhá obětovat pro České dráhy vše a z předních dveří prvního vagónu supí k zadním dveřím druhého a po otočče o 180 stupňů k nám. Ačkoliv jsme průvodčího prohnali neúmyslně, trochu se stydíme a iniciativně požadujeme jízdenku do Zdislavy. Raději se ani nepokoušíme požadovat "junior slevu" a spokojíme s jednou jízdenkou pro všechny. V opačném případě bychom průvodčího těžko přesvědčili, že si z něj schválně neutahujeme. Ani by chudák ty všechny jízdenky a slevy nestačil do Zdislavy vypsat. Na další zastávce se řítí zpět k prvnímu vagónu, do kterého před ním jistě úmyslně prchají zde přistoupivší zákeřní pasažéři. Mezi zastávkami Novina a Křižany nás čeká známý asi 800 m dlouhý tunel. Teď ve dne si ho náležitě vychutnáme. Strojvůdce mašinku nijak nežene a tak tunel působí jako opravdu dlouhý. Vlakem se okamžite ozývá smích, ze tmy vyskakují plaménky zapalovačů a svítí displeje mobilů. Našich také, ach ta dětinskost... Teprve za minutu a něco nás tunel propouští ze svého sevření. Ani se nenadějeme a vystupjeme ve Zdislavě. Máme před sebou již známou cestu přes kopec po silnici 3 km do Jítravy. Jen co přejdeme koleje zvoní mobil. To Vláďa znepokojeně zjišťuje naši polohu a sděluje, že nám vyráží naproti. Na náhorní rovině nad Jítravou se zastavujeme. Uchvacuje nás nádherný pohled na západ slunce nad vzdálenými vrcholky kopců. Slunce propadává skrz vrstvu nízkých mraků, aby se na chvíli objevilo v mezeře mezi nimi a vrcholky kopců. Nejdřív je zcela skryto za mraky a znich se dolů snáší jen přízračný karmínově červený světelný sloup. Poté slunce sestupuje níž a vypadá jak pneumatika automobilu vykukující z pod blatníku. Ješte není vidět celá horní polokoule a už je ořezáváno odspodu, zapadajíce za vrcholky hor. Vše jde nečekaně rychle a vbrzku se celý kotouč schovává našim očím. Ještě chvilku tryská světelný sloup tentokrát vzhůru zpoza kopců, jakoby tam v dáli běsnila vybuchující sopka. Ve chvatu se jeden přes druhého snažíme zvěčnit pomocí našeho nedokonalého fotografického vybavení alespoň několik prchavých okamžiků této fantastické podívané. Jen co slunko zapadá zcela, vychází nám po silnici v ústrety Vláďa. Již se silně smráká a tak spěcháme do tepla fary vzájemně si sdělujíce prožitky uplynulého dne. Zatímco pro nás dnešní cca 11,5 km dlouhý výlet končí pro Zborníky ten jejich teprve vrcholí kdesi na opačném konci Lužických hor a návrat na faru patrně pojmou jako noční bojovou hru. Jen když se nám vpořádku vrátí.
Unaveni dorážíme na faru a než začneme s dalším programem dáváme si napřed drobný oddych a malou svačinku. Poté se pouštíme do přípravy večeře, dne snad bude konečně ono plánované risoto. Musíme v kuchyni nalézt co největší hrnce, neboť nám přibyly čtyři hladové Zborničí krky. Ještě že jsme nakoupili s dostatečnou rezervou. Ač jsem tomu nemohl uvěřit, Zborníci dorazili, přesně podle Vláďova kvalifikovaného odhadu, bez jakýchkoliv potravinových zásob. Měli štěstí, že jsme s tím počítali a že jsme místo do Jítravy nejeli na severní pól. Tam bychom se patrně tváří v tvář hrozbě mučivé smrti hladem se Zborníky o naše zásoby nepodělili. Za svůj trudný osud by si pak mohli pouze oni samotní, vydavše se do nehostinných končin tak lehkovážně nevybaveni. Zcela marně by doufali, že na severním pólu natrefí na stánek občerstvení s celoročním provozem (:-)! Příprava risota byla vskutku náročná. V provozu byly dva velkokapacitní hrnce a dva standardní čtyřplotýnkové kuchyňské sporáky. V průběhu kuchtění doráží se značným zpožděním výprava Zborníků ve viditelně dobré náladě a také dosti při chuti. Nevěřícně kroutíme hlavami, když nám líčí svoji zpáteční cestu z výletu. Za úplné tmy s pomocí náramkové busoly, mapy zkoumané při svitu mobilu a vysoké špičaté trpaslické čepice s bambulí trefili i tam, kde my jsme za denního světla zcela suveréně přesli kýženou odbočku. Co se nočních výletů v libovolných neznámých krajích týče na Zborníky prostě nikdo nemá ! Což potvrdí zvláště svědci jejich asymptotického se přibližování ke sv. Janu u Sedlčan brzy k ránu na jedné dávné akci klubu.
Zpočátku sledovali hladoví Zborníci naše počínání v kuchyni trpělivě a čas si krátili prací, kterou si sebou vzali na dodělání z práce. Bádalo se proto nad magnetickou rezonancí ale také nad tématy filosofickými a múzickými. Bylo však jen otázkou času, až někdo z nich nevydrží a nedůtklivě se otáže: "Jak to vypadá s jídlem, už to bude ???". Zahanbeni skutečností, že jakožto kuchyňský personál jsme ostudně zklamali, chvatně dokončujeme přípravu večerě. Nakonec se všechny složky v hrncích náležitě promíchali a vzniklé "kejda risoto" se mohlo podávat. Už nevím, jestli si někdo stěžoval na chutnost pokrmu, ale všichni se svorně cpali mazlavou hmotou a někteří požadovali dokonce přídavek. Poté všichni též svorně odfukovali.
I tento večer se koná pozdní mše svatá, což však rozhodně není nic pro Zborníky. Poté obvyklá očista a příprava noclehu. Jelikož je nás nyní osm a kapacita doposud obývaného pokojíku jen sedm lidí, je nutno provésti ubytovací rozvahu. Vše je rázem vyřešeno, když Zborníkovic slečna strategicky rozbíjí svůj bivak ve vyhřáté jídelně u sálajících kamen. Moudře činí, neboť dnešní noc v podkroví fary má být být díky záhadným jevům obzvláště chladná. Mužská frakce Zborníku pak doplňuje stav nocležníků v naší komůrce na kýžený maximální počet sedmi osob. Předvádíme Zborníkům jak pomocí plynových kamýnek zateplujeme naši nocležnu a zcela bezelstně je seznamujeme s možností zadušení v případě celonočního provozu topidla. Vyvoláváme tak u nich nelíčené zděšení, které neopadá ani po tom, co předehřívání místnosti jako obvykle jestě před ulehnutím ukončujeme. Panický strach z možné neplánované cesty na onen svět však zcela ovládá "Zborovou" mysl a brání postiženým jedincům v klidu usnout. Zatímco naše parta starousedlíků již spokojeně chrupe jeden ze Zborníků polomrtvý strachy o svůj bídný bohémský život se tiše plíží ke dveřím na chodbu. Popadaje patrně poslední zbytky dechu tyto dokořán rozráží a nechává je otevřené až do rána. Poté se uklidněn vrací na své lože a již bez obav z číhající smrti i on usíná.
Neděle 24.2.2001
Nedělní ráno je vskutku mrazivé. Nechápavě zjišťujeme příčiny tohoto stavu a odpovědí nám je do chodby zející chřtán dveří, kterým se do chladu noci rozptýlily i poslední zbytky tepla. Poté, co se viník doznává k zákeřnému činu, řada z nás koketuje s myšlenkou stát se osobně příčinou jeho cesty do věčných lovišť, namísto původně obávaného vyčerpání obsahu kyslíku v ovzduší. Nešťastní majitelé "kosmických spacáků" detekovali potíže s okolní teplotou již v brzkých ranních hodinách, kdy se bez zjevné příčiny předčasně probouzeli drkotajíce přitom zuby. Nakonec to všichni rozchodili a viník přežil aniž mu byl zkřiven jediný vlas. Při přístích akcích však bude k noclehu vykázán na dvorek, kde mu svěží horské povětří zajisté neumožní se v noci zadusit. A pokud nemá dostatečně "outdoorový pytel", neumožní mu nejspíš ani usnout! Ať si taky užije chládku, darebák!
Neděle, jakožto poslední den víkendu, je vždy poznamenána kvapným během času a nostalgií neodvratného odjezdu. Tak tomu je i nyní. Po neochotném ranním vstávání následuje též neochotné balení a uklízení. Po snídani Vláďa slouží poslední mši svatou našeho končícího pobytu na útulné jítravské faře. Při následující obědo-svačině nás únava a smutek z končícího výletu již zcela drží ve svých spárech. Jakmile je určen vlak, kterým budeme odjíždět, čas se jaksi zrychluje a my jako obvykle "nestíháme". Ještě se stručně zvěčňujeme do knihy hostů a loučíme se s farou a s vždy milou a obětavou paní správcovou. To, že rádi přijedeme zase a to co nejdříve, myslíme tentokrát dosti vážně, o čemž se zajisté bude moci laskavý čtenář přesvědčit z dalších záznamů v kronice našeho klubu. Úklid jsme jaksi zcela nestihli a tak se ještě vduchu omlouváme paní správcové a jejím pomocníkům, že to za nás budou muset dorazit.
Rivalita mezi "klubáky" a "Zborníky" je příčinou toho, že se vydáváme na vlak každá skupina na jinou zastávku. Zborníci-lyžníci se odpichují naproti vlaku do o něco bližších Rynoltic. My to bereme pěšky po směru jízdy "romantičtější" byť kopcovitější cestou do Zdislavy. Zde máme ještě chvíli pro obhlídku nádražíčka o jeho okolí. Přijíždí lokálka a my nastupujeme. Zborníci jsou asi v jiném vagónu, neboť je nevidíme. Tedy pokud se jim vůbec podařilo nastoupit (:-). Vychutnáváme klidnější část naší zpáteční cesty do Prahy. Klidnější proto, že lokálka nevyžaduje zakoupení místenky. Při pomyšlení na následující autobusový přípoj se nám do mysli vkrádají nepříjemné vzpomínky na místenkové peripetie našeho úterního odjezdu. V Liberci vystupujeme společne se Zborníky, kterým se podařilo v Rynolticích kupodivu nastoupit, akorát cestovali v jiném vagónu než my. Prohodíme s nimi pár slov a netušíme, že už se s nimi dnes neuvidíme, ač by měli do Prahy cestovat spolu s námi. V tuto chvíli jsou však v našich očích nebezpečnými konkurenty na místa v autobusu a proto se k nim točíme zády a prcháme směr autobusové nádraží provést nelítostný zábor míst k sezení i ke stání. Po zkušenostech z úterý okamžitě vyhledáváme místenkovou pokladnu. K naší hrůze je v neděli zavřeno a tak je jasné, že bude následovat stejná či jěště náročnější válka nervů jako při odjíždění z Prahy. Na odjezdovém stání již čeká několik pasažérů neurčitě roztroušených v okolí. Není jasné, kdo stojí frontu a kdo je či není majitelem spásné místenky. Vzhledem k tomu, že do odjezdu nejbližšího spoje zbývá celá hodina, doufáme, že se nám odjezd zdaří na první pokus a to všem najednou. Zaujímáme pozici tam, kde tipujeme frontu nemístekářů. V dáli se mihnou Zborníci míjející autobusové nádraží a mizící neznámo kam směr centrum Liberce. Jejich úmysly jsou nám neznámé, ale do odjezdu autobusu se s nimi již neshledáme. Na nástupišti je docela zima a tak se snažíme záhřát hopsáním, podupáváním a jinými gymnastickými prostocviky. Dav čekajících cestujících houstne a naše nervozita stoupá. Jsme ve frontě nebo nejsme? Kolik je volných míst ? Kdo ví. Vláďa, který jediný má schopnosti prorazit v tlačenici, nás nabádá: "Držte místo! Nenechte se předběhnout!" a tak podobně. To naši náladu ani průbojnost neposílí a tak plně spoléháme na Vláďu. Ve chvíli příjezdu autobusu platí jen a jen tvrdé zákony džungle. Napřed zcela oprávněně využívají své výhody cestující s místenkou a vůz se rychle plní. Jedinou možností jak nastoupit je tvrdě hájit své pořadí mezi nemístenkáři, což bychom bez Vládi prostě nezvláďli. Po odbavení místenek vypuká lítý boj o zbylá místa. Slušný člověk tu nemá šanci. Nikdo nebere ohled na to, že jste tu byli dříve. Vaše blbost, že tu trčíte jak idioti už hodinu v jakési domnělé avšak pro jiné neexistující frontě. Lepší je přeci přijít na poslední chvíli, hrubou silou odstrčit čekající naivky a nastoupit s drzým šklebem předstíraje vlastnictví místenky. Skoro to vypadá, že při příjezdu autobusu se uplaťňuje princip inverze pořadí. Ten kdo právě přišel se zničehonic ocitá přímo u dveří vozu a nejdéle čekající jsou najednou na samém konci fronty. Tedy pokud není schopen si svou vydobytou pozici nekompromisně hájit, což ne každý člověk úspěšně zvládá. Pro autora tohoto srdceryvného vyprávění bývají proto ze zmíněných důvodů hromadné cestovní aktivity většinou zážitkem značně stresujícím. Ještěže Vláďa nekopromisně sleduje místenky v rukou nastupujících a poté se dere do vozu zajistit celé naší skupině jízdenky. My ostatní zčásti předstíráme také nekompromisní udržování pořadí a zčásti čekáme, až Vláďa uspěje a zajistíme pak alespoň nalodění bagáže. Je vyhráno a za Vláďova povzbuzování prorážíme masu tvorů (lidí ???) lisujících se přede dveřmi. Zjišťujeme, že jsme jedni z prvních nastupujících nemístenkářů, což spravedlivě odpovídá pořadí našeho příchodu na nástupiště. Na naší straně je díkybohu také řidič, který nás vyzývá k nástupu. Jinak bychom možná byli na místě rozcupováni a ušlapáni zároveň. Nemohu se ubránit pocitu, že ikdyž jsme poctivě čekali na nástupišti hodinu v mrazu, spáchali jsme neomluvitelnou hanebnost tím, že jsme si mezi později přišedšími neurvalci ubránili své oprávněné pořadí. Ještěže hromadnou dopravou jezdí jen "obyčejní" neurvalci a ne mafiáni a ostatní podsvětní živlové. To by pak místo strkání a předbíhání probíhaly při nastupování krvavé pěstní souboje a přestřelky. Zmínění občané však služeb veřejné přepravy jaksi nevyužívají a při nastupování do svých bouráků patrně nepotřebují ani místenku a ani se s nimi nikdo ve dveřích vozu nepřetlačuje. Při sledování bojů na autobusových nástupištích není člověku jasné, z jakým právem se nazýváme civilizovanou zemí kvetoucí evropské kultury. Představa, že by člověk měl mít možnost nechat se přepravit odněkud někam téměř kdykoliv si umane, je patrně ztřeštěně naivní. Dimenzování spojů státních i soukromých dopravců podle předpokládaného zájmu patří asi též do říše pohádek. Jaksi nostalgicky cestující vzpomene vypravování posilových vozů na autobusové linky v již 11 let vzdáleném období "prohnilého" komunismu a ještě pár let poté. (Pokud čtenář při líčení problémů s odjezdem z Prahy pojal podezření, že autor trpí určitou psychickou poruchou, tak se po přečtení předešlých řádků muselo toto podezření změnit na pevné přesvědčení. Ano, jedná se o panický strach z míst, místenek a místenkových pokladen a také o naprostou neschopnost samostatného cestování, což je vzhledem k věku a vzdělání skutečnost přinejmenším zarážející.)
Ve voze na nás vybyla dvě místa k sezení a tak Vláďa s Richardem obětavě stojí až do Prahy. Zdeptán zážitky z nastupování pamatuji si z cesty domů jen pohled zadním oknem autobusu na v dáli mizející siluetu Ještědu a proudy vozidel na liberecké dálnici. Do Prahy dorážíme bez další úhony a tak se po čtyřech dnech ocitáme zpět na stanici metra Černý Most. Po krátkém čekání odjíždíme soupravou vstříc našim domovům. Tím končí náš první výlet do Jítravy, zapadlé vísky v Lužických horách. Předsemestrální rekreace všem náramě prospěla a tak rádi zapomínáme na problémy s dopravou, drobná nepohodlí a vrtochy počasí. Rádi zase zavítáme na útulnou jítravskou faru k pohostinné paní Holčíkové. P.S.: večer ze z Vláďovy SMSky dozvídáme, že Zborníci údajně po neplánované prohlídce Liberce právě přemýšlejí o tom, jakým způsobem se dopraví do Prahy. Ach jo (:-) !